Pokud by Christine Edina Winkelbauer Kelly přijela do Liberce v dobách rakousko-uherské monarchie, kolemjdoucí pánové by před ní smekali klobouky, mladé ženy by zase vystřihly pukrle. Na zámku Frýdlant by nemusela prosit o svolení průvodce a klidně by mohla usednout na jakoukoliv židli v kterékoliv komnatě.
Kelly je totiž pravnučkou hraběte Franze Clam-Gallase. Šlechtice a velkostatkáře, kterému kromě Frýdlantu patřil třeba liberecký zámek, hrad Grabštejn, zámek Lemberk nebo široké lány lesů v Jizerských horách.
Jenže časy se mění a „hraběnka“ nyní do Liberce přijela s dalšími členy rozvětveného rodu Clam-Gallasů pouze jako turistka. Měla však jednu povinnost - účastnit se zahájení výstavy s názvem Franz Clam-Gallas. Pocta šlechtici ducha a muži činu.
Několik informačních panelů s fotografiemi a popisem šlechticova života bude ve druhém patře liberecké knihovny viset do 29. listopadu proto, že letos uplynulo 160 let od jeho narození.
Na pradědu si Kelly moc nepamatuje
Archeoložka z Velké Británie si na pradědu příliš nepamatuje. Zná ho spíše z vyprávění. Před sametovou revolucí v Čechách nikdy nebyla. Nyní se na místa, která patřila jejím předkům, snaží vracet alespoň dvakrát do roka.
Franz Clam-Gallas (v uniformě) na svatbě jedné ze svých dcer v roce 1914.
„O pradědovi jsem slyšela mnoho příběhů. Například o tom, že když chtěl koupit v Dolním Rakousku dům pro svou ženu, na dobu, kdy už on nebude mezi živými, bylo až ven slyšet, jak se hádá s jeho majitelem. Jenže ne kvůli tomu, že by mu chtěl málo zaplatit, ale protože mu cena přišla nízká a chtěl mu zaplatit více,“ vzpomíná pravnučka hraběte.
Takovýto přístup prý byl pro Franze Clam-Gallase typický. Svědčí o tom kupříkladu jedna ze skutečností popsaná na jednom z vystavených panelů: hrabě za první světové války působil jako člen řádu maltézských rytířů na evropských frontách, kde pomáhal raněným vojákům.
„Dále například mezi léty 1911-1923 rozdal sirotkům, slepcům, lidem v chudobincích, válečným invalidům či těžce nemocným dva miliony osm set tisíc prvorepublikových korun,“ přibližuje mluvčí libereckého magistrátu Zuzana Minstrová.
Hraběnka ošetřovala zraněné vojáky
Zajímavostí je, že na frontě první světové války pomáhala i babička Kelly, hraběnka Eduardina. Ta ošetřovala zraněné vojáky. „Nebylo v té době vůbec obvyklé, aby žena odcházela do války a navíc ještě šlechtična. Z domova nebyla vůbec zvyklá na takovouhle činnost, vždyť ona si ani sama neučesala vlasy,“ vzpomíná Kelly.
„Když se z války vrátila, uměla základy chirurgie, zašít ránu, vyvařovat prádlo. Vyprávěla, že ve válce pracovala i dvacet hodin denně v kuse.“
Kromě filantropických sklonů Franze Clam-Gallase a části jeho rodiny stojí za povšimnutí i široký záběr zájmů hraběte, který sahal od humanitních věd až po lesnictví. Ovládal ale i ekonomii a měl technické dovednosti.
O tom svědčí například to, že jako jeden z prvních ve Vídni, kde měla rodina hlavní sídlo, byl vlastníkem automobilu a dal si údajně patentovat vlastní vynález – vozovou brzdu.
Gallas jako vynálezce
„Na Grabštejně sestrojil zařízení pro záchranu tonoucích. Na hradě Frýdlant vytvořil systém snadného zásobování dřevem, pro hejnický chrám navrhnul zařízení pro spuštění rakví do rodinné hrobky. Pracoval také na plánech letadla a vytvořil model parníku,“ vypočítává historik Technické univerzity v Liberci Milan Svoboda.
„Škoda, že jsem ho nemohla poznat, ale alespoň poznávám Čechy. Velice se mi líbí zdejší krajina a taky miluji palačinky, které tady dělají,“ říká pravnučka Franze Clam-Gallase. „Ale rozhodně bych se chtěla naučit česky.“
Nakonec zavzpomíná i na některé osudy sedmi Gallasových dcer. Většina po druhé světové válce prchla z Čech. Jako Němci to Clam-Gallasové neměli při střetu s revolučními gardami jednoduché.
Princeznu Sophii zastihl konec války s manželem a třemi dětmi ve vile v Hejnicích. Odtud byli násilně vyvlečeni a uvězněni. Rodiče zvlášť, děti zvlášť. Vilu pak ozbrojené jednotky horlivých československých dobrovolníků vyrabovaly. „Teprve v srpnu roku 1945 byli deportováni do Rakouska,“ dodává organizátor libereckého setkání Jan Heinzl.
Pro zajímavost - jen v Hejnicích bylo na sklonku války bez soudu vykonáno na dvě stě poprav Němců, mezi nimi osmi žen.
