Busta libereckého rodáka Vlasty Buriana na liberecké radnici.

Busta libereckého rodáka Vlasty Buriana na liberecké radnici. | foto: Bořivoj Černý, MAFRA

Před 55 lety umřel Největší Liberečan. Buriana si město připomíná nedůstojně

  • 9
Herec a impresário Vlasta Burian, který zemřel před pětapadesáti lety, 31. ledna 1962 ve věku 70 let, je právem označován za krále českých komiků. Oceněním jeho práce je i fakt, že byl v roce 2010 Liberečany ve velké anketě zvolen Největším Liberečanem a v budově magistrátu od té doby visí jeho busta.

V anketě dostal Burian čtyřicet procent hlasů a předstihl i slavného tvůrce Ještědu architekta Karla Hubáčka.

Burianův rodný dům v Lucemburské ulici už sice nestojí, zato v okrajové čtvrti Rochlice najdete ulici nesoucí jeho jméno. Burian se v Liberci narodil 9. dubna 1891 do velmi chudých poměrů českému krejčovskému mistru Antonínu Burianovi v tehdejší Zillergasse, dnešní Lucemburské.

Postupně bydlel v Perlgasse a nakonec Wiener Strasse. Což je dnes Moskevská ulice. Žil tam v domě s popisným číslem 357/17.

„To německé prostředí ho ovlivnilo v tom, že dokázal bezvadně napodobovat němčinu, měl ji naposlouchanou,“ řekl před časem pro MF DNES teatrolog Vladimír Just. V Liberci tehdy žilo 28 000 Němců a 1 600 Čechů. „Myslím, že na mládí v Liberci Burian nevzpomínal rád. Ve škole byl outsider, neučil se dobře. Žili v chudobě,“ upřesnil Just.

V Liberci se přesto opakovaně objevují návrhy, že by před radnicí měla stát Burianova socha. Zatím bez úspěchu. Také Pavel Holík, zakladatel Společnosti Vlasty Buriana, se v minulosti pokoušel několikrát Burianovo jméno s Libercem více propojit.

Chtěli přejmenovat náměstí před radnicí

Před lety dokonce navrhoval přejmenování radničního náměstí Dr. E. Beneše na náměstí Vlasty Buriana. Nepovedlo se mu to. Stejně jako neprosadil pomníček v podobě symbolické ruky, která by ukazovala směrem k rodnému domu v Lucemburské ulici.

Burian tak má alespoň bustu v budově magistrátu, jejímž autorem je sochař Jiří Gdovín. V Liberci rovněž v roce 2015 otevřeli Centrum Vlasty Buriana. Stojí nedaleko místa, kde se umělec v roce 1891 narodil.

Moderní budova obložená černou italskou břidlicí nejde v Široké ulici mezi ostatními, většinou oprýskanými domy, přehlédnout. Výstavba centra, které měla vzdát hold králi komiků, vyšla na třináct milionů korun, jedenácti miliony přispěla Evropská unie.

Čtyřpodlažní dům měl nabízet v každém patře jiný program. Zatím ovšem budí spíše rozpaky. Velký společenský život se okolo něj rozproudit nepodařilo a navíc má otevřeno pouze od úterý do pátku, a to jen od 13 do 16:30 hodin. Ve středu 31. ledna se tam ovšem uskuteční od 15 hodin pořad „Takový byl...“, a to právě k 55. výročí jeho úmrtí.

Burian se každopádně s rodinou z Liberce v jeho deseti letech přestěhoval do Prahy. Vyučil se sice obchodním příručím, více ho to ale táhlo na jeviště. Ještě před první světovou válkou se stal miláčkem publika v pražských kabaretech a už tehdy mu režisér Emil Artur Longen přisoudil přívlastek král komiků.

Burian byl mistr improvizace

Mistr improvizace se brzy uplatnil i před filmovou kamerou, díky které se jeho hereckým uměním mohou bavit diváci i dnes. Od roku 1923, kdy měl premiéru Burianův první, ještě němý a dnes ztracený film Tu ten kámen, hrál tento mistr improvizace ve více než 30 snímcích.

A z většiny z nich se právem stala klasika, jeho Anton Špelec, Hadimrška, Lelíček, Ducháček, Kryštof Rozruch (U pokladny stál) nebo černý pasažér (Přednosta stanice) spolehlivě baví diváky i po více než 70 letech.

Na jeho filmy chodily mezi světovými válkami i za protektorátu miliony diváků a pravidelně vyprodané bylo i Burianovo vlastní divadlo v Praze. Po osvobození se ale musel Vlasta Burian potýkat s obviněním za údajnou kolaboraci s Němci, která mu nakonec vynesla tříměsíční vězení, citelnou pokutu a také ústup ze slávy.

Konec Burianova života příliš radostný nebyl, po odsouzení herec jen těžko hledal uplatnění. Vyčítán mu byl rozhlasový skeč Hvězdy nad Baltimorem, v němž z donucení parodoval ministra zahraničí exilové vlády Jana Masaryka.

Někdejší nadaný sportovec, který miloval tenis a v mládí byl brankářem fotbalové Sparty, se musel v 50. letech - až na výjimky jako bylo účinkování ve filmové pohádce Byl jednou jeden král - spokojit jen s podřadnými estrádami a večírky v závodních klubech. To se mu stalo osudným, zemřel totiž na následky nachlazení z jedné zájezdové štace.

,