Kromě náušnic, náramků, broží, náhrdelníků či třeba zdobeného pilníčku na nehty jsou ve vitríně vidět i hrnky s muchovskými motivy, tričko s Kafkovou podobiznou a mikina s nápisem Česká republika. Blonďatá padesátnice zrovna obsluhuje místní zákaznice, ale když uvidí, jak na české suvenýry na druhé straně zeměkoule zírám, prohodí na mě španělsky: "Vy jste určitě Čech. Takhle překvapeně tady vždy vypadají jen turisté z České republiky."
Krajanka Milka Brejcha se v jihoamerickém Santiagu de Chile živí prodejem šperků z jablonecké bižuterie, které sama vymýšlí a vyrábí.
Milka Brejcha
|
Jak se vaši předci dostali do Chile?
Jsem Češka jen z jedné čtvrtiny. Můj dědeček sem přišel přes Spojené státy a Argentinu ve dvacátých letech. Tady se zamiloval, oženil a pracoval jako překladatel. V Československu vystudoval na doktora, později se živil jako novinář. Ale nic víc o něm nevím. Nikdy jsem ho nepoznala, zemřel ještě dříve, než jsem se narodila. Podle mého otce ho zabil stesk po vlasti.
Zůstalo vám po něm něco?
Dodnes v rodině pečeme buchty a máme to, co lidem v Latinské Americe často chybí: disciplínu, dochvilnost a respekt k druhým.
Zajímala jste se odmala o české kořeny své rodiny?
Samozřejmě kvůli příjmení, které je v Chile neobvyklé a ve španělštině se vyslovuje Brechča, jsem o svém slovanském původu dobře věděla. Ale pořádně jsem se o Česko začala zajímat až po pádu Berlínské zdi. V roce 1993 jsem byla jako další krajané pozvána na českou ambasádu, kam jako doprovod politiků přijeli lidé z jablonecké Preciosy, kteří hledali svoje zástupce pro chilský trh. O rok později jsem je překvapila svým příjezdem do České republiky, abych se s nimi dohodla na spolupráci.
To byla vaše první cesta do vlasti vašeho dědečka?
Ano, ale hned na letišti jsem měla pocit, že jsem dorazila domů. Přitom to bylo zábavné. Já vůbec neumím česky a tehdy ještě málokdo v Česku mluvil pořádně anglicky. Tak jsem se složitě vyptávala, jak se z letiště dostat na autobusové nádraží Florenc a jak odtud dál do Jablonce. Od té doby se k vám vracím skoro každý rok. Většinou pracovně, měla už bych si také konečně udělat čas, abych zemi pořádně poznala jako turistka.
Proč jste se do byznysu s bižuterií pustila?
Studovala jsem na dentistku, ale pak jsem toho musela kvůli těhotenství nechat. Dlouho jsem pomáhala s obchody v tátově firmě na prodej lesnických strojů. Už jsem se chtěla osamostatnit a toto byla ideální příležitost. Otec s tím nesouhlasil, ale dneska je na mě o to hrdější.
Zajímavé profeseV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. Další příběhy čtěte zde. |
Jak jde podnikání?
Začínala jsem i s českým křišťálem a lustry, ale dnes už dělám jen bižuterii. Je to mnohem snazší na dopravu zboží. Lustry se musely přivážet lodí, s kamínky je to jednodušší. Z Jablonce mi je posílají letadlem a já z nich dělám šperky podle vlastních návrhů a vkusu chilských žen, které preferují jednoduchost. Při zpracovávání drobných náušnic či broží mi pomohlo, že jsem se při studiích učila dělat zubní protézy, takže mám docela obratné ruce. Jsem absolutní samouk, ale jde mi to. Potvrzuje se, že platí: co Čech, to umělec.
Pracujete sama?
Ne, jsme tři. Kromě toho jsem ještě vytrénovala dvě mladé ženy, které pro mě ozdoby tvoří a z prodeje dostávají procenta. Když je potřeba, pomáhá mi také dcera. Jedině skvosty z českých granátů, které prodávám teprve od loňska, jsou zhotovené celé u vás. To už je značka.
Vyděláváte dobře?
Ty nejdrobnější šperky stojí jako jedno kafe. Za malou cenu udělám velkou radost. Ale i tak na nich mám 40 procent.
Jaká je v oboru konkurence?
Dříve tady kvalitní bižuterii nikdo neprodával. Na místě tohoto obchůdku byly telefonní budky. Nevypadá to tu sice nijak luxusně, ale já na rozdíl od ostatních Chilanů nedám tolik na prezentaci, kvalita zboží je pro mě daleko důležitější. Poté, co jsem se tu uchytila, otevřely další dva krámky. Mají zboží z Číny a jen kopírují naše nápady. Svoje originální kousky neumí udělat. Často za mnou chodí a žadoní, abych zvýšila ceny, aby oni s nimi mohli jít nahoru taky. Ale já jim říkám: Starejte se o svůj byznys a do mého mi nemluvte. Chci, aby moje výrobky byly dostupné pro každou Chilanku. I ta nejchudší žena si musí dovolit být krásnou.
Byly vaše šperky nějak oceněny?
Největší vyznamenání je pro mě spokojenost mých zákaznic. Některé už dobře znám, a tak jim je tvořím na míru. Před časem mi jedna klientka vyprávěla, že uložila do hrobu svou dceru v klenotech od nás, protože byly její nejmilovanější. To jsem pak brečela dojetím.
Slyšel jsem, že centrum města není pro podnikání nejbezpečnější oblast. Je to pravda?
Zlatnictví je v centru plno a každou chvíli je někdo vyloupí. Já chci mít klid, a proto se držím bižuterie.
Vidím tu vystavenou vaši fotografii s Václavem Havlem. Při jaké příležitosti jste se s ním potkala?
Když měl při své návštěvě Chile setkání s krajany. Mám také podobný snímek s Václavem Klausem, ale ten jsem radši nevystavila, aby si mě lidé nespojovali s ukradeným perem.
Co plánujete do budoucna?
Rozjíždím internetový prodej a také chci otevřít pobočku v Las Condes (nejbohatší čtvrť Santiaga – pozn. red.). Ráda bych měla obchůdky i v dalších chilských městech a třeba bych mohla expandovat i do Peru, Argentiny a dalších jihoamerických zemí. Líbilo by se mi udělat vlastní značku. Milka Brechča nezní špatně.
To jsou hodně odvážné plány.
A proč ne! Bohužel vám Čechům chybí odvaha riskovat. Hned hledáte důvody, proč něco nebude fungovat. Ve svých snech se přece nesmíme nechat limitovat.
