Představte si, že jste námořník a musíte žít na poušti. Tak nějak se cítil Ivan Bulíček, tělem i duší horník. Miluje hornictví, ale to už v Libereckém kraji neexistuje. Tam, kde většina z nás dostává záchvaty klaustrofobie a paniky, se přitom cítí nejlépe. Temnota, vlhkost a ticho jsou jeho přátelé.
Libuje si mezi netopýry a pavučinami. Aby ukojil svoji touhu po tajemném světě pod zemí, založil si přímo doma na dvorku v Brništi hornické minimuzeum.
„Za všechno paradoxně může uranový důl Hamr, kde jsem do roku 1995 dělal na odkalovací lince a který zavřeli. Já ten svět miloval. A oni mi ho vzali. Nedávno jsem se tam byl podívat a z mého pracoviště zbyla jen díra v zemi,“ začíná poněkud smutně své vyprávění.
To ho přimělo začít shromažďovat hornické exponáty, aby je zachoval budoucím generacím. O nějakém muzeu tehdy ještě nepřemýšlel, smyslem bylo zachránit co nejvíc předmětů.
Pod zemí zůstaly mašinky, vozíky nebo vrtáky
„Většina vybavení dolu zůstala pod zemí. Mašinky, vrtáky, strojovny, vozíky, všechno tam nechali a zasypali. Tak jsem zachránil alespoň něco,“ popisuje a zve do svého minimuzea.
Tak nějak vypadá hornické nebe. Jsou zde vrtací stroje, důlní ventilátory, důlní naftová cisterna, nakladač, vozík na rudu, ale i naprosté drobnosti, například důlní telefony, karbidové lampy nebo ochranné přilby. Na sobě i přes sebe jsou tu vyskládány hornické exponáty od těch nejmenších až po skutečné kolosy.
Tím největším je několikatunový ocelový nakladač na železnou rudu. Bulíček jej kdysi odkoupil jako vrak. „Byla to hromada rezavého šrotu. Strávil jsem na něm stovky hodin, než začal vypadat k světu. Stupačku z něj jsem táhl na zádech ze starého dolu sám, záda mám z toho dodnes v háji,“ vypráví s již znatelným optimismem v hlase.
Bulíčkovo minimuzeum, které najdete hned vedle železniční zastávky Brniště, patří mezi takzvaná neoficiální. Nemá otvírací dobu, nezvané návštěvy vyprovází pryč rotvajler Ben. Navštívit jej můžete jen tehdy, když je majitel doma nebo si to s ním domluvíte po telefonu.
Každého pak ochotně provede po expozici, zapózuje v hornické uniformě nebo nechá rozeznět svůj dozimetr. Není totiž tajemstvím, že řada exponátů z uranového dolu vykazuje lehce zvýšenou radioaktivitu. Bulíček ale uklidňuje:
Krátké ozáření nevadí
„Musel byste s těmi předměty spát pod polštářem deset let, aby to bylo znát. Jsou ozářené přírodním uranem, který byl obsažen v rudě, takže krátká expozice nikomu neublíží.“
Všechny kousky muzea, než je majitel odkoupil, navíc musely projít testováním, jestli takzvaně nesvítí. Ne všechny prošly. Takové si odvézt domů nesměl.
Muzeum Ivana Bulíčka je posledním místem v kraji, kde spatříte vybavení, s nímž pracovali horníci v uranovém dole Hamr, dnes již neexistujícím. To je jediná bolístka, kterou má majitel na srdci.
„Z věže, která se nedávno rozebrala, mohla být rozhledna. Mohli ji dekontaminovat, opískovat. Vždyť v Hamru kromě Děvína a špinavého jezera nic není,“ stýská si Bulíček.
