Pětačtyřicetiletá průvodkyně cestovních kanceláří tam se svými nepálskými přáteli vozila do postižených vesnic potraviny a další materiál. Prodloužení pobytu v Nepálu si hradila sama.
„Náš trek v Himálaji začal desátého dubna. Když o patnáct dní později vypuklo zemětřesení, byli jsme naštěstí v oblasti se slabými otřesy,“ vzpomíná Tkáčiková.
„O katastrofě v Káthmándú a v dalších částech země jsme se dozvěděli v jedné vesnici z tranzistoru, zavěšeného na prádelní šňůře. Navíc mně kamarádi z Čech psali na satelitní mobil a ptali se, jestli jsem v pořádku.“
Tkáčiková se z treku pod osmitisícovku Kanchenjungu vrátila do Káthmándú 6. května. Spojila se s týmem Himalayan Medics, na skupinu záchranářů se napojili nepálští dobrovolníci a vytvořili sehraný tým.
Šéfa skupiny, majitele trekové agentury, znala ze svých dřívějších pobytů v Nepálu. Spolupracovala s několika dalšími nepálskými přáteli – druhým majitelem trekové agentury, nájemcem hotelu a také s vydavatelem turistických map a průvodců.
Těžký úraz v Himálaji
„V roce 2012 mě potkal na treku v Himálaji těžký úraz, zřítila jsem se z horské cesty a nadevětkrát si zlomila páteř, utrpěla tříštivou zlomeninu ramene a další zlomeniny,“ uvádí Tkáčiková.
„Nesmím nosit nic těžkého, a tak jsem se rozhodla dělat to, co umím a co zvládnu. Odklízení trosek a jiná těžká práce nepřipadala v úvahu. Organizovala jsem cesty do horských vesnic, odříznutých zemětřesením od světa, a sháněla jsem peníze na zaplacení dopravy, na potraviny i na materiál.“
Druhý těžký otřes o síle 7,4 stupně zastihl Tkáčikovou právě při přípravě pomoci do další z řady vesnic.
„Jeden řidič odmítl vyjet, že je cesta nebezpečná, a zdrželi jsme se,“ popisuje osudovou chvíli svého života. „Kdybychom vyrazili, byli bychom na trase zrovna ve chvíli, kdy tam zemětřesení způsobilo masívní sesuvy půdy a skal a usmrtilo mnoho lidí.“
V Káthmándú viděla Tkáčiková při zemětřesení, jak se nad ní kývá sedmnáctipatrová budova Kalika Tower. „Naštěstí nespadla, jen popraskala,“ říká.
Kilo rýže za deset korun
Tkáčiková se z Káthmándú obrátila na své známé v Česku a její známí zase oslovil své známé. „Nakonec nám poslali do Nepálu půl milionu korun,“ podotýká. „Za získané peníze jsme nakupovali rýži, čočku, stany, plachty, deky, moskytiéry, tlakové hrnce – papiňáky, solární lampy a solární nabíječky.“
Plachty s rozměry zhruba 30 na 45 centimetrů sloužily ke skládání provizorních střech na poškozených domech. Jedna vyjde na 300 českých korun. „Do postižených oblastí jsme jich dovezli skoro tisíc,“ říká Tkáčiková.
Na kilo rýže stačilo deset korun, stan, kde se dalo chodit a vešla se do něj jedna nebo i dvě rodiny, stál asi šest tisíc korun. Za jeden výjezd terénním autem do postižených vesnic platili záchranáři z Himalayan Medics čtyři až sedm tisíc korun.
„Přibližně dvě hodiny jsme jeli po asfaltkách a pak jsme se dvě až pět hodin drkotali po kamenitých a hliněných cestách,“ podotýká Tkáčiková.
„Moc bezpečné to nebylo, ale na to v takových chvílích nemyslíte. Dokonce ani na svou pochroumanou páteř. Vozidlo od jiné humanitární mise se dokonce zřítilo do rokle, pár minut před námi. Naštěstí všichni přežili, ale jedna Švýcarka si zlomila pánev.“
Hodně mě to psychicky vyčerpalo, svěřuje žena
Při výpravách do postižených vesnic potkávala Tkáčiková lidi, připravené zemětřesením o všechny příbuzné, děti bez rodičů. „Hodně mě to psychicky vyčerpávalo. Musela jsem si kolem sebe udělat ochrannou skořápku, abych se nerozložila a mohla dál fungovat,“ svěřuje se.
„Na druhou stranu nás povzbuzovaly reakce místních lidí na naši pomoc. Stařenky nás braly za ruce. Od vesničanů jsme dostávali děkovné šátky, zvali nás k sobě a hostili nás, i když jim skoro nic nezbylo. Můj respekt k nim, vybudovaný při předchozích cestách do Nepálu, ještě více stoupl.“
Tkáčikovou mimo jiné překvapila jedna věc – pokud rodiny přežily, braly statečně a někdy i s humorem, že jim z domů zůstaly jen trosky. „Nikdy v životě jsem nezažila nic emotivnějšího, nikdy jsem neměla silnější pocit, že jsem právě tam, kde mám být,“ svěřuje se.
Tkáčiková oceňuje skvělou práci českého traumatologického týmu, s nímž po nabídce z české ambasády přicestovala domů. „V Nepálu jsem potkala i Čecha Filipa Pražáka, odletěl do Nepálu sólo za svoje peníze a pomáhal také v Himalayan Medics týmu,“ upozorňuje Tkáčiková.
Tým kolem Himalayan Medics se skládal z pěti hlavních tahounů a z deseti až patnácti pomocníků. „Kupovali jsme také školní pomůcky a hračky pro děti,“ dodává Tkáčiková. „Po ztrátě rodičů procházejí velkým traumatem a pokud se budou učit a hrát si, zapomenou na své trápení.“
Osm a půl tisíc obětí
V Nepálu přišlo při zemětřesení o život více než osm a půl tisíc lidí. „Pohroma se prý nějak dotkla osmi milionů z celkových dvaceti osmi milionů obyvatel země,“ poznamenává Tkáčiková. Zničených bylo více než osm set tisíc domů.
„Na podzim bych chtěla do Nepálu odjet znovu. Vždyť v oblastech zasažených zemětřesením vydrželo například jenom deset procent škol,“ říká Tkáčiková.
Podle ní potřebuje Nepál ze všeho nejvíc, aby tam nepřestali cestovat turisté. „Dávají místním obživu, ať už zaměstnancům v hotelech nebo nosičům,“ vysvětluje Tkáčiková.
„Zemětřesení nezničilo v Nepálu všechno. Než jsem odjížděla, zkoumali hotely v Káthmándú statici a udělovali jim známky. Zelené těm bezpečným a červené těm, co kvůli narušené statice nesmí ubytovávat. Známky musí mít hotely vylepené u vchodů.“
