Čarokrásné sladké výtvory, oceněné na prestižních mezinárodních soutěžích, mohou návštěvníci muzea obdivovat do konce prázdnin. Dokazují, že i cukrář může být umělcem.
„Skládá se z výrobků studentů a a učitelů ze Střední školy gastronomie a služeb v podkrkonošské Nové Pace,“ říká ředitel jilemnického muzea Jan Luštinec. „Jedním z nich je lvice s lvíčetem. Autorka je zasadila do krajiny. Nejde o žádné miniatury. Lvice měří na výšku okolo třiceti centimetrů a vypadá tak věrně, že by se jí malé dítě mohlo i leknout.“
Cukrářská artistika - tak učeně se jmenuje disciplína, v níž žáci a učitelé z novopacké školy dosahují úspěchů v Evropě. Hezky česky řečeno se věnují umělecké cukrářské výrobě.
„Od roku 2008 jezdíme střídavě každé dva roky na olympiádu kuchařů a cukrářů do německého Erfurtu a na Světový pohár do Lucemburska,“ uvádí Ladislava Kocourková, zástupkyně ředitele novopacké školy. „Už na první soutěži v Erfurtu jsme získali zlato. S exponátem Zámek Chaumont na Loiře zvítězila Jan Dostálová.“
Na soutěžích v Erfurtu a Lucembursku sklízela medaile rovněž cukrářská umělecká díla Český rok na vsi (podle Josefa Lady), Secesní krása žen, Krása secese, Myslivcův svět, Život na Nilu, Walt Disney - okouzlil generace dětí i dospělých, Zahrada - zátiší klidu a harmonie a Síla generace.
Lvice s lvíčetem vznikala pět měsíců
Ředitel muzea oceňuje detaily na cukrářských výrobcích, pro něž se staly předlohou obrazy Josefa Lady s motivy čtyř ročních období. „Zaujaly mě na nich například kvetoucí stromy,“ dodává Luštinec. „Mezi další cukrářské výrobky, zastoupené na výstavě, patří například šperkovnice a šperky.“
Exponáty musely vzniknout výhradně cukrářskými technikami. Na malování využili cukráři třeba čokoládu, kakao nebo potravinářské barvy.
„Výrobky našich žáků a učitelů nevzniknou za hodiny nebo za pár dní,“ upozorňuje Kocourková. „Lvici s lvíčetem vytvářela autorka čtyři až pět měsíců. Pochází z umělecké rodiny. Když skončila školu, doplnila si pedagogické vzdělání a teď u nás učí.“
Základem pro cukrářská umělecká díla jsou trvanlivé modelovatelné cukrářské hmoty. Za čas ztuhnou a ztvrdnou a výtvory z nich vydrží řadu let. Jíst se však už nedají.
Výstava Sladké okouzlení neobsahuje pouze podivuhodné výtvory z novopacké školy, ověnčené cenami. „Umístili jsme na ní rovněž texty a dobové snímky, dokumentující historii cukrářství,“ podotýká Luštinec. „Krkonošské a podkrkonošské se prolínalo s evropským. Ještě po druhé světové válce se pan Bartoníček z vyhlášeného slavného cukrářství ve Vysokém nad Jizerou učil ve Švýcarsku.“
Chudí si dřív zákusky nemohli dovolit
Přímo v Jilemnici proslulo za první republiky Nyčovo cukrářství. Po roce 1989 se vrátilo rodině a navázalo na bývalou slávu.
„Úroveň cukráren se u nás v posledních desetiletích zvedla,“ tvrdí Luštinec. „Základ nabízeného zboží mají sice většinou stejný, ale každá se snaží dělat své speciality, aby byla trochu jiná než konkurence.“
Podle Luštince se za první republiky nebo za Rakouska-Uherska nemlsalo tolik jako teď. „Zákusky byly tehdy menší, ale sladší. Chudí lidé si je ale nemohli vůbec dovolit,“ konstatuje ředitel muzea. „Cukrárnám v Jilemnici a v dalších krkonošských městech pomáhalo, že tam mezi válkami jezdily bohaté rodiny z vnitrozemí na letní nebo zimní byt a stály i o luxusní drahé cukrovinky.“
Za první republiky objížděli cukráři poutě se zmrzlinou a se sucharovými kolečky, kremrolemi a dalšími levnějšími výrobky. „Žně měli také v období plesů, kdy dělali spoustu cukrářských koblih zdobených cukrovýma očima a úsměvem,“ připomíná Luštinec.
