Pro rodinu Emila Schwarze z Olšiny na Českolipsku byla sobota 16. června 1945 nejčernějším dnem života. Podle úředního příkazu se totiž museli její příslušníci dostavit v pět ráno na Kracmanovskou křižovatku, kde se protínaly silnice z Kuřívod, Osečné a Jablonečku-Ploužnice.
S sebou mohli mít jen 30 kilogramů věcí na osobu a jídlo na sedm dní. A s ním šli i další Němci z kraje kolem Ralska - jeho známí, příbuzní i ti, které neznal. To byl začátek konce krajiny, ve které měly svůj domov stovky rodin. Některé tu hospodařily až pět set let. O to, aby se na ně nezapomnělo, se starají lidé ze Spolku historie Mimoňska.
Němce vystřídali Češi
„V oblasti kolem Mimoně a Ralska žili převážně Němci, kteří museli po válce odejít. Někteří šli k příbuzným, jiní o pár kilometrů dál a další úplně ze země. Zatímco Němce z Kracmanovské křižovatky odváželi do Mimoně na vlakové nádraží, opačným směrem proudily jiné rodiny. Do opuštěných zemědělských usedlostí a chalup se stěhovali noví obyvatelé - Češi,“ začíná vyprávění Jaroslav Dvořák, který se dlouhodobě zajímá o vesnice, které navždy zmizely z mapy. Sepsal jejich příběhy a rád by je zveřejnil.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Scházíme se v infocentru v Ralsku-Kuřívodech, kde zmizelé obce připomíná výstava fotografií. Židlov, Olšina, Svébořice, Jabloneček, Palohlavy, Okna, Holičky, Chlum, Hradčany a další. Celkem dvacet vesnic, dvacet samot a osad. Žilo tu 7 000 lidí, kteří se živili zemědělstvím a drobnými řemesly.
Fotky zobrazují jejich život: náves obce Olšina z roku 1938 s roubenkami, oploceným rybníkem a malou kapličkou, parní mlékárna na fotografii z roku 1922 představovala pokrok, ale místní pěkně štvala. Do potoka směrem k Židlovu z ní tekla syrovátka, takže jí říkali Smradlák. Třináct dětí v zástěrách sedí i s učitelkou na návsi v Palohlavech. Skupinka cestujících z autobusu pózuje před hospodou v Olšině.
Právě ta byla podle Dvořáka místní střediskovou obcí. „I když měla jen 193 obyvatel, byla tu pošta s telegrafem a telefonem a četnická stanice, což třeba ve větším Jablonečku nebylo. Důvodem bylo to, že stála na frekventované silnici Kuřívody - Osečná. Ta první vedla na Bělou, druhá zase na Liberec,“ říká Dvořák. „Existovala již v 15. století, protože tu v roce 1895 našli poklad míšenských grošů platících kolem roku 1440 o váze šest kilogramů.“
Lavor rybníka a zídka kaple
A do Olšiny míříme. Lesní cesta nesvědčí o tom, že by tu někdy něco stálo. Jen půlkruhová nízká zídka připomíná základy kaple a mělký „lavor“ u silnice napovídá, že tu kdysi byl rybník.
„Bylo tu živo, i když lidé tu neměli živobytí lehké. Většina vesnic totiž trpěla nedostatkem vody. A tak se naučili s ní hospodařit. Z každé střechy sváděli dešťovou vodu do jímek. Vybudovali soustavu malých rybníčků, stavěli podzemní nádrže nebo kopali hluboké studny. Na přečerpávání vody používali unikátní dřevěné trkače, které se zachovaly na Zábrdí,“ popisuje Dvořák. Protože půda nebyla moc úrodná, přivydělávali si lidé prací doma a sběrem lesních plodů. Borůvky od Ralska putovaly do Prahy nebo až do Hamburku.
Otec lidového auta značky Gatter
A místní měli i své slavné rodáky. Jedním z nich je třeba Willibald Gatter z Kuřívod. Byl to šikovný automobilový konstruktér a začínal ve Vídni s Porschem u Daimlera. Chtěl vytvořit laciné lidové vozítko. Dokonce je začal ve 30. letech minulého století vyrábět v malé továrně v Zákupech.
Stálo 12 800 korun, což byla tehdy polovina levné škodovky. „Kvůli krizi se ale výroba v roce 1936 zastavila, protože úpadek postihl právě Gatterovy zákazníky - nižší střední vrstvu. I kostruktér odešel z Československa a zemřel v roce 1973 v Německu. To, že vyrobil první „volksauto“, mu ale nikdo neodepře,“ tvrdí Dvořák.
Už v době, kdy Češi osídlovali domy po Němcích, jednala armáda o tom, že se oblast Ralska stane vojenským prostorem. Po odchodu Němců byl minimálně obydlený, nevedly tu žádné důležité silnice a byly tu speciální přírodní podmínky.
