Pojistná hodnota vyčíslená farností zněla na 136 tisíc korun. Historická a umělecká zůstává nevyčíslitelná.
„Je to jediná plastika vytvořená v takzvaném krásném slohu z našeho regionu,“ vysvětlil Vladimír Rišlink, ředitel kolínského regionálního muzea výjimečnost artefaktu.
Mytická moc 148 centimetrů vysoké plastiky uchránila Tismice před husitskými vojsky, švédským pleněním za třicetileté války a zdárně odrazila i sekularizační smršť osvíceného císaře Josefa II. V roce 1990 však jako by přestala působit.
Sama krádež nevyžadovala mimořádnou zručnost. Bazilika nebyla zvlášť zajištěna alarmem či bezpečnostními zámky. Ten, který tam tehdy byl, by překonal jakýkoli průměrný chmaták.
Přesný čas krádeže policisté a farnost nedokázali určit. Stalo se tak pravděpodobně v noci, někdy v předjaří. V Tismicích, malé vísce rozložené podél nevysokých kopců, by i tehdy cizí tvář motající se okolo baziliky uprostřed obce byla podezřelá.
Kriminalističtí technici z kolínské výjezdové skupiny nezajistili prakticky žádné použitelné stopy. A ani místní nikoho neviděli. Zloděj musel vědět, pro co jde. Madona nebyla okázalý třpytivý šperk na hlavní třídě.
Navíc malé Tismice jsou stranou hlavních silnic z Prahy na Kolín i Kutnou Horu. Šlo o historický unikát, na nějž musel zloděj mít zajištěného překupníka.
To potvrzují i zkušenosti policistů. „V minulosti se jednalo o pachatele, kteří měli znalosti o uměleckých předmětech, věděli, pro co si konkrétně do objektu jdou, a většinou pracovali na objednávku s tím, že již měli dopředu zajištěný odbyt odcizených věcí,“ uvádí mluvčí středočeské policie Jakub Vinčálek.
Osudný návrat
Navíc madona měla smůlu. Na konci 70. let se ocitla v muzejních depozitářích. Na sklonku 80. let se však na žádost farnosti vrátila zpět na své místo. „Tehdy byla vyrobena alespoň její kopie, která je nyní uložena v kouřimském muzeu,“ uvádí Rišlink.
Kriminalisté tak měli alespoň v jedné věci usnadněnou práci. Věděli přesně, co hledají. To byl rozdíl od mnoha obdobných krádeží, kdy majitelé artefaktů neměli k dispozici ani pořádný snímek zmizelého skvostu.
Ani tak při pátrání po ukradených cennostech před 25 lety „majetkáři“, kriminalisté zabývající se krádežemi, ani specialisté na ochranu kulturního dědictví, neměli snadnou úlohu. Omezený počet starožitnictví i vcelku přehledná síť překupníků a takřka neprostupné hranice přestaly existovat.
Podle statistik před rokem 1989 policisté ve středních Čechách registrovali ročně jen jednotlivá vloupání do sakrálních objektů. V roce 1992 šlo už o 115 kauz, o rok později o 170. Účetní škoda se v roce 1993 vyšvihla na 9,1 milionu korun, umělecká byla mnohonásobně vyšší. Zmizelé skvosty v oné době končily leckde.
„V jednom případě vybavení kaple skončilo jako ozdoba v interiéru nevěstince,“ vzpomíná bývalý kriminalista. Madona však mohla zmizet i v rukou soukromého sběratele v USA či třeba v Japonsku.
Od krádeží nebylo ušetřeno ani okolí Tismic
Šest let po krádeži madony si zloději nájezd do Tismic zopakovali. Na vyrabovaném mobiliáři správci kostela napočítali škodu tři sta tisíc korun.
Jen v okolí pár kilometrů od Tismic se zloději sakrálních skvostů v té době činili. Z tuklatského kostela sv. Jana Křtitele zmizely z oltáře beze stopy barokní plastiky od Jana Jiřího Šlanzovského z roku 1726. Ze štolmířského kostela, mnohokrát vyloupeného, zmizel i zvon. Nakonec se objevil náhodou při razii proti překupníkům barevných kovů ve sběrně. Bohužel nenávratně poškozený.
Náhoda pomohla i u největšího středočeského případu krádeže starožitností v divokých 90. letech. Při vloupání do zámku v Dolních Beřkovicích zmizely cennosti za 14 milionů. Část ukradených vzácných tisků tehdy kriminalisté našli během akce v antikvariátech v Praze.
Řada kradených historických skvostů se objevila na seznamech aukčních domů v Evropě či zámoří, anebo v nabídce zahraničních starožitnictví. Pak se je po složitých právních tahanicích povedlo získat zpět do Česka. „V případě Madony z Tismic k ničemu podobnému nedošlo, stále ji nemáme,“ uzavírá Vinčálek.
