Specialitou zatím posledního dobrodružství Jiřího Adama z Dobronína je fakt, že jej zde autor představuje v jeho elévské podobě. „Chtěl jsem, aby kniha co nejvíce korespondovala s letošním pětistým výročím založení Jáchymova,“ vysvětlil Vlastimil Vondruška.
Příběh se místo druhé třetiny 16. století, jak je to v ostatních knihách, odehrává už v roce 1519, tedy tři roky po založení Jáchymova. Křest knihy je plánovaný na 9. září.
Jaký osud vlastně pána z Dobronína do Jáchymova zavál?
Je sem poslán, protože Šlikové v té době zažádali o povýšení Jáchymova na královské horní město. A protože je velice iniciativní, tak se kromě formálních úředních záležitostí velice rychle zamíchá do interního života města. A tím se dostane k vyšetřování případu.
Je to první příběh Jiřího Adama z Dobronína, který se odehrává v horním městě?
Není. Příběh Velhartické pastorále se odehrává kolem Hor Matky Boží na Velharticku, kde se také těžilo stříbro, takže reálie jsou podobné, byť způsob těžby zde byl rozdílný. A Záhada zlaté štoly, což je příběh z přemyslovské doby, kde vyšetřuje Oldřich z Chlumu, zavede čtenáře do Jílového u Prahy, které proslulo nalezištěm zlata. Takže to není poprvé, co jsem ve svých dílech vkročil na horní půdu.
Má, jak říkáte, horní půda pro vývoj příběhu nějaká specifika?
Hornické enklávy žily svým způsobem života, řídily se jinými právy. Byl to svět velice sebevědomých lidí, protože se odlišovali od všech ostatních. Vydělávali spoustu peněz, takže se do horních měst logicky stahovali všichni, kteří se na jejich bohatství chtěli přiživit. Nevěstky, kejklíři, šenkýři, potulní kazatelé, falešní hráči a další existence. Čili toto prostředí je pro detektivku velice pestré. Je v něm široká škála podsvětí, kterou v žádném jiném městě nenajdete v takové koncentraci jako právě v horních městech. Takže pro autora ideální prostředí.
Na jak dlouho jste se musel ponořit do archivů, abyste načerpal potřebné informace o Jáchymovu a okolí?
Já trochu Jáchymov znám. V době, kdy jsem byl v Národním muzeu, jsme měli v Jáchymově dům, kam jsme jezdili na odborářské rekreace. A vzhledem k tomu, že v muzeu pracovali především starší lidé, byly veškeré zimní termíny volné, takže jsme sem jezdili na lyže. Zásadní povědomí o topografii jsem tedy měl, nicméně jsem musel sáhnout do odborné literatury, která se zabývá dějinami rudného hornictví. Tam je naprosto precizně popsáno vše potřebné tak, abych byl co možná nejpřesnější. Jiří Adam z Dobronína totiž v nové knize sestoupí pod zem a absolvuje jednu šichtu s horníky. Takže jsem hledal spíš reálie, abych si dokázal představit a zrekonstruovat pocity člověka, který by v 16. století s horníky sestoupil do podzemí.
Narazil jste při pátrání na informaci, která vás v souvislosti s Jáchymovem překvapila?
Jsem muž už poměrně starý a v historii toho najdete tolik. Ale abych našel něco, nad čím bych mohl valit oči, je už dost nepravděpodobné. Ale velice mě zaujal způsob, kterým Šlikové do celého podnikání vstoupili. Oni byli jedni z prvních, kteří využili německý způsob financování prostřednictvím bankovních domů. Vlastně vytvořili něco, jako je dnes moderní akciová společnost. Finance získávali tak, že prodávali podíly, o které se ale investoři nemuseli sami starat. To zařídili Šlikové a investorům vypláceli dividendy. Takže v podstatě založili první akciovku v českém království. To je samo o sobě úctyhodné.
Máte dvě řady historických detektivek. Jednu z doby Přemyslovců, druhou renesanční. Neuvažoval jste rozšířit svá díla o další epochu?
Pro Boha to ne! To už se nedá zvládnout! Kromě detektivních řad píši ještě seriózní historické romány. Kromě toho pracuji i na detektivních příbězích pro děti, které se odehrávají v době Rudolfa II. To s Alenkou (manželka, pozn. autora) prokládáme ještě populárně naučnými knihami. A pak ještě dělám do novin sloupky o současnosti, z nichž se vyvine knížka Breviář pozitivní anarchie. V ní dokumentujeme, že dějiny, zejména pak dějiny politické špatnosti, se opakují. Nenabízím řešení, ale ukazuji, že tak pitomě, jak se chovají současní panovníci, se chovali i ti v minulosti. Takže práce mám dost na to, abych k ní přičlenil ještě nějaký detektivní příběh.
Která z řad vašich děl je vám jako autorovi nejbližší?
To se nedá říct. Matka vám taky neřekne, které dítě má raději. Vždy žiji příběhem, který právě píši. Každý je jiný, každému se musíte jinak věnovat. Ale vždy, když píši, se snažím o absolutní nasazení. Do příběhu se musím ponořit tak, abych ten konkrétní příběh měl v tu chvíli nejraději a dal do něj vše, co jsem schopen ze sebe vymačkat. A když ho dokončím, už musím milovat ten další.
