„Nikdy jsem nechtěl být slavný, ale vždy jsem chtěl dělat práci po svém,“ říká umělec, jehož sochy zdobí do dnešních dnů nejen výstavní síně, ale i ulice měst.
Pocházíte z kraje, pro který je sklo typický materiál. Vedla tudy cesta k vaší práci?
Narodil jsem se ve Mšeně nad Nisou, což je dnes součást Jablonce. Se sklem jsem přicházel každý den do styku, protože se různě po okolí zpracovávalo, jak za studena, tak za tepla. Že jsem mu zasvětil život, způsobila spíše náhoda. Na konci osmiletky se mi dostal do rukou formulář, který zval ke studiu sklářské školy v Železném Brodě. Já se přihlásil a oni mě vzali. Až teprve bližší seznámení se sklem, které proběhlo v té škole, kde jsem se vyučoval sklářem-figurkářem, mě natolik zaujalo, že jsem se mu začal věnovat naplno.
Oldřich Plíva (70)Akademický sochař, věnující se převážně skleněným plastikám. Narozen 4. června 1946. Studium 1960–1964 Střední umělecko-průmyslová škola sklářská v Železném Brodě. 1965–1971 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, atelier prof. Stanislava Libenského. Dílo Je zastoupen ve veřejných sbírkách Severočeského muzea v Liberci, Musée des Arts Decoratifs v Paříži, Hokkaido Museum of Modern Art v Sapporu, The Corning museum of Glass v New Yorku a mnoha dalších. Samostatně vystavoval například v Chicagu, Luzernu, Vídni a samozřejmě opakovaně v Praze, v Liberci a v Jablonci. |
Co vám studium střední školy dalo?
Už ve vyšších ročnících střední školy jsem se začal připravovat na studium školy vysoké. Poznával jsem různé proměny skupenství skla, získal tak určitou představu o hmotě, o jejím chování a přeměně, a to jsem pak ve své práci používal i dál. Ve škole mě zaujala deskritptivní geometrie, která se rovněž promítala do mé práce, alespoň v začátcích či různých etapách.
Byl jste už tehdy výrazná osobnost?
To si nemyslím. Já jsem ani netoužil stát se výraznou osobností. Ale už od dětství jsem byl zaujatý tvorbou. Rád jsem kreslil a zabýval se tvořením, už ve škole. Ale jako student jsem vynikající nebyl. Byly předměty, kde jsem byl mizerný, ale i takové, jako například dějiny umění nebo vlastní práce v dílně, které byly hodnoceny výborně. Podobně to probíhalo i u maturity. Moje závěrečná práce, taková skleněná figurka, byla vyhodnocena jako třetí nejlepší práce v celé republice. To byl takový malinký úspěch, který jsem zaznamenal.
Takže studium na vysoké škole se nabízelo...
Ano, možná jsem byl ovlivněný tím úspěchem. Domníval jsem se, že mě hned na umělecko-průmyslové škole v Praze vezmou. Poprvé to ale nevyšlo. Tak jsem se vrátil zpátky na zem, začal jsem být ještě pilnější, protože jsem na tu školu opravdu chtěl, a napodruhé mě už vzali.
Jak byla tehdejší doba nakloněná sklářskému umění?
Sklo nebylo nijak limitované, na rozdíl od jiných oborů výtvarného umění, protože na jakési výstavě v Moskvě jsme jako republika byli pochválení. Proto ho tu nikdo neblokoval. Naopak se ze strany státu mírně podporovalo.
Byl jste při studiu na vysoké škole už nějak zaběhnutý, tvořil jste nad rámec školy?
Na škole jsme procházeli jednotlivými disciplínami. Technologie se tu propojovaly, takže jsme jeden semestr dělali ryté sklo, jiný zase broušené. Akorát v roce 1968 byla potřeba vstoupit do oblasti skleněné plastiky, která vznikla v Bratislavě. Tak jsme na škole s kolegy prosadili skleněnou plastiku, která byla určitým zlomem vidění a chápání skla a vstoupila do povědomí v celém světě. Ona se pak různě proměňovala, plynula, spojila s něčím. Ale ten impuls byl právě v tom roce 1968 právě námi.
Vykonával jste i jiné zaměstnání?
Opravdu jsem se vždy živil sklem. Například díky Skloexportu se mé výtvory prodávaly relativně snadno do světa, ale byl zájem i muzeí a galerií u nás. Později přišla možnost dělat plastiky do veřejných prostorů, takže vzniklo několik soch z kamene a betonu. Možnost uživit se touto cestou byla.
Mezi tyto sochy patří Kapka u libereckého bazénu nebo rozkrojené jablko v Jablonci u lázní, pokud se nepletu. To byl ale poněkud odklon od vašich skleněných plastik?
Je to samostatná kapitola. Například k tomu rozpůlenému jablku jsem se dostal náhodou, původně ho měl dělat někdo jiný. Komise, které to schvalovaly, byly sice protivné, ale rozuměly tomu. Dnes to schvaluje nějaký úřad....
Jak byste popsal své skleněné plastiky?
Jsou o optice, kterou sklo má, o hmotě, z jaké je. Je to i tak, že v některé fázi je to o deskriptivní geometrii. Jsou to tedy geometrické objekty, jako kužel, jehlan. A ty moje zásahy určují, jak objekt vypadá, když je například rozříznutý.
Když se ohlédnete za těmi sedmdesáti roky, jaké byly?
Celou svou tvorbu jsem postavil tak, abych byl upřímný sám k sobě. Nikdy jsem netoužil být slavný a obdivovaný, ale vždy jsem si chtěl dělat práci po svém a to se mi myslím povedlo. Dělám si to, co chci, a jsem za to rád.
