Prarodiče Pavla Hoffmanna dům, ve kterém nyní sídlí služebna policie v Mimoni, koupili v roce 1906. Jako židovský majetek jim ho v zimě 1943 zabavila Hitlerova Třetí říše a celou rodinu včetně čtyřletého Hoffmanna poslala do koncentračního tábora. Malý chlapec jako jediný přežil.
Do domu své rodiny už se však nevrátil. „Po skončení 2. světové války byl na základě dekretu prezidenta republiky majetek zkonfiskován ve prospěch Československé republiky, neboť byl označen jako majetek bývalé Německé říše,“ píše tisková mluvčí Ústavního soudu Miroslava Sedláčková.
„Bez jakýchkoliv eufemismů nutno konstatovat, že se jednalo o zbavení majetku v důsledku totalitním státem organizované a dokonané loupežné vraždy,“ pokračuje.
O existenci domu se Hoffmann podle textu obžaloby dozvěděl až v době, kdy už podle restitučních předpisů propásl všechny důležité lhůty. Nejdříve se pokusil mimosoudně dohodnout s ministerstvem vnitra, pod které dům spadá. Neúspěšně. Obrátil se proto na soud pomocí určovací žaloby.
Okresní soud mu vyhověl, stát se však odvolal a krajský soud dal následně za pravdu právě státu. Totéž i Nejvyšší soud. Rozhodnutím Ústavního soudu se nyní případ vrací k odvolacímu soudu.
„Nehledal jsem majetek, ale informace o mých předcích“
„Prakticky nic jsem si nepamatoval, a to v souvislosti s velmi traumatizujícími zážitky, kterými jsem byl obklopen. Po mých prarodičích nezbyly žádné doklady, dokonce ani fotografie. Dokumenty, které se mi podařilo získat, jsem velice obtížně hledal po různých archivech v rámci České republiky,“ namítal Hoffmann proti rozhodnutím.
„V archivech jsem nehledal majetek, ale informace o mých předcích, k čemuž jsem se odhodlal až po odchodu do důchodu. Teprve roku 2004, když jsem na doporučení Českého národního archivu pátral v archivu v České Lípě, jsem čistě náhodou z volebního seznamu pro rok 1930 zjistil, že dědeček bydlel v Mimoni,“ popsal.
Až Ústavní soud ve čtvrtek připustil, že má muž právo rodinný majetek vymáhat. Uznal jeho námitky, že se z koncentráku vrátil příliš mladý a o domě nevěděl i proto, že mu jej stát okamžitou konfiskací prakticky zatajil.
„V řízení prokázal, že všichni členové jeho rodiny včetně rodičů zemřeli za války násilnou smrtí v souvislosti s rasovou perzekucí a stal se tak univerzálním dědicem,“ uvádí soud s tím, že se rozhodnutím nenapraví jen majetková křivda, kterou přeživší holokaustu utrpěl, ale vrátí se mu tak i část rodinné identity a jediná památka na prarodiče.
Ústavní soud však upozorňuje, že jeho rozhodnutí neznamená, že každý, kdo o majetku podléhajícím restitučním předpisům podle svého tvrzení nevěděl, k němu nyní má otevřenou cestu. Neznalost stále neomlouvá.
„Ve většině případů skutečně převáží zásada vigilantibus iura scripta sunt, tedy bdělým náležejí práva. Ve zkoumaném případě se však vyskytují okolnosti takového charakteru, že by bylo nespravedlivé na tomto přísném principu setrvat,“ vysvětlila mluvčí Sedláčková.
