V nestabilní africké zemi působil rok jako vojenský pozorovatel v rámci mise OSN. Kromě střetů odlišných znepřátelených skupin, kmenů, konfrontace s nepředstavitelnou chudobou a nemocemi se musel vypořádat ještě s jednou, pro něj nezvyklou, věcí. Jako vojenský pozorovatel nesměl nosit zbraň.
„Rozhodně to není uklidňující. Nemůžete se bránit, někde jste doslova jako terč. Vaší jedinou zbraní je to, že otevřeně a přátelsky konverzujete. Na druhou stranu k vám znepřátelené skupiny, kam jsme jezdili vyjednávat přiměří, přistupují jinak, než kdybychom tam přijeli se zbraněmi,“ popsal třiatřicetiletý voják.
Kvůli střelbě nemohl vyjít z bytu
Přestože před odjezdem prodělal několikatýdenní výcvik a součástí bylo třeba i vzdorování mučení – waterboardingu, pravá realita byla jiná. Křest ohněm nastal hned po příletu do hlavního města Bangui.
Znovu se naplno rozhořel konflikt mezi dvěma nelegálně ozbrojenými skupinami Ex-Seleka (muslimští povstalci) a Anti-balaka (křesťanská milice), které dovedly zemi na pokraj občanské války. Násilí odstartovala vražda muslimského taxikáře a vznikla tak záminka pro spirálu nového násilí namířeného proti přechodné vládě, mezinárodním silám i humanitárním organizacím.
„Bylo spojené s drancováním, rabováním a pálením domů. Kanceláře a rezidence mezinárodních nevládních organizací byly také vykradeny. Během několika dnů bylo asi 80 lidí usmrceno a 300 zraněno. Tisíce lidí utekly ze svých domovů do sousedních zemí nebo táborů,“ popsal Berger.
„Na velitelství v Bangui jsme se měli tou dobou seznamovat s politickou a bezpečnostní situací, místo toho jsem s dalšími vojenskými pozorovateli z Jižní Ameriky strávil osm dní v pronajatém domě. Kvůli ustavičné střelbě jsme nemohli vyjít ven. Kdyby někdo vtrhl do toho domu, měl nás neozbrojené jako na dlani. Střílelo se přes den i v noci. Za naší zdí bylo dokonce kulometné hnízdo. Pořádně jsme nevěděli, co se děje. Spojení s velitelstvím bylo prakticky nulové. Zdálo se to jako věčnost, než se situace po osmi dnech na chvíli zklidnila a my jsme se s ozbrojeným doprovodem mohli dostat na velitelství,“ popsal voják.
Nejnebezpečnější zóna v zemi
Odtud zamířil na jednu ze základen ve Středoafrické republice – Batangafo. Tady už začal naplno sloužit jako skutečný vojenský pozorovatel. S dalšími pěti kolegy z různých, převážně afrických, zemí vyjížděl na patroly do blízkých i vzdálených vesnic. Získával informace od vesničanů a starostů o bezpečnostní nebo humanitární a zdravotnické situaci. Předávali je dál na velitelství v hlavním městě.
Jako nováček „vyfasoval“ tzv. červenou zónu a daná základna patřila mezi nejnebezpečnější místa ve Středoafrické republice. Krátce po příjezdu vypukly další nepokoje. Kolem základny se rozprostíral obrovský uprchlický tábor pro pětatřicet tisíc lidí. Při jedné z přestřelek dřevěné chatrče se slaměnou střechou vzplály a tisíce lidí začaly prchat.
„Do toho se střílelo, vypukla neskutečná panika. Lidé hledali útočiště a hrnuli se k nám na základnu. Palba byla tak zběsilá, že se nedalo doplazit k autu. Jeden Kamerunec, který nám dělal ochranku při přestřelce, na místě zemřel. Celkem zemřelo osm lidí. Kameruncům se podařilo získat kontrolu až asi po třech hodinách,“ popsal další nebezpečnou situaci kapitán Berger.
Jediný běloch na základně
Na základně byl jediným Evropanem a také bělochem. Při patrolách býval často atrakcí, protože spousta vesničanů bílého muže nikdy neviděla.,,Spousta lidí přiběhla a sáhla si, jestli jsem opravdový. Ti, co bělocha už někdy viděli, k nám přistupovali tak, že jsme ze silného rozvinutého kontinentu a vezeme jim pomoc. Moc činorodosti a aktivity jsem tam z jejich strany neviděl. Na druhou stranu jsem se nikdy nesetkal s rasismem,“ líčil Berger své dojmy.
O to hůř snášel africké vlhké a horké klima. Obrovským náporem na psychiku byly také všudypřítomné exotické choroby. Jen během roční mise zemřeli v jeho okolí čtyři vojáci na malárii. Dojet do nejbližší nemocnice představovalo mnohahodinovou cestu. „V tu dobu jsem si říkal, že kdybych měl nedej bože malárii, tak mi tam nikdo nepomůže a umřu. Malárii dostali i mí dva čeští kolegové, kteří sloužili v jiné části Středoafrické republiky. Byl skoro zázrak, že se mi nemoc vyhnula.“
Riziko představovaly i místní potraviny a voda. Tu si liberecký voják převařoval nebo filtroval. Na misi výrazně zhubl. To i přesto, že si z domova vezl dvě tašky potravin na zhruba čtvrt roku. „Strava je tam katastrofální. Měl jsem s sebou sušená masa, těstoviny v sáčkách, müsli nebo bonbony. Hlad tam máte i tak pořád,“ uvedl kapitán Berger.
„Když generál zvýšil hlas, děti na nás začaly mířit.“
Voják dnes přiznává, že strach cítil během mise hned několikrát. Naposledy dva měsíce před jejím koncem při setkání s generálem Sidiki a jeho bojovníky.
„Jeli jsme domlouvat příměří. Asi po hodině přijel asi s padesátičlenným ozbrojeným doprovodem na motorkách. Byly to třinácti až patnáctileté děti se samopaly, opásané granáty. Posadili jsme se a děti začaly automaticky tvořit kruhovou obranu. Už to nás vylekalo. Ti malí bojovníci jsou nevyzpytatelní,“ vzpomínal Berger.
„Když asi po pěti minutách rozhovoru zvýšil generál hlas, byl to pro ně impuls. Děti na nás začaly mířit zbraněmi. Stačilo, aby dal generál pokyn a oni by nás vystřílely. Našich šest ozbrojených vojáků z doprovodu by nic nezmohlo. Bylo nám jasné, že to jednání musíme co nejdříve diplomaticky ukončit,“ vzpomínal na vypjaté chvíle Jan Berger.
Roční pobyt v jedné z nejchudších zemí světa dal Janu Bergerovi mnoho. Poznání rozdílných kultur, jazykové znalosti, umění vyjednávat, maximální soběstačnost. Ale také klid. „My se tu hroutíme z maličkostí, tam ale bojují o jídlo a holé přežití. Když nejde o život, maličkosti už teď neřeším.“
