Před čtvrtstoletím tu duněla letadla a vojenská technika. Dnes Ralsko připomíná...

Před čtvrtstoletím tu duněla letadla a vojenská technika. Dnes Ralsko připomíná spálenou zem protkanou zablácenými panelovými silnicemi, z nichž raší tráva a plnou ruin nejrůznějších budov. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Černý obchod, ututlané nehody a miny. I tak se žilo se Sověty v Ralsku

  • 22
Některé oblasti Ralska, rozlohou čtvrtého největšího města v republice, připomínají i po čtvrtstoletí od revoluce spálenou zem. Pozůstatky po pobytu sovětských vojsk jsou tady dodnes patrné. Naříkání listopadového větru, který se prohání v opuštěných chodbách, zní děsivě.

Zbědované trosky kasáren, základní školy, bytů pro důstojníky nebo nikdy nedostavěného kulturního domu zůstaly napospas nemilosrdnému času, stále vyšším stromům a trávě.

Místo asi patnácti tisíců vojáků je tady hřbitov. Hřbitov nevybuchlé munice a vzpomínek na čekání na nikdy nevypuklou válku. A také pohřebiště stovek sjetých pneumatik, které tu války pamatují.

Nechali je tu řidiči „vytuněných“ sportovních aut z akcí s názvem Mimoňské války, kteří na místním letišti zkoušeli, jak vysoko vyšponují ručičku na tachometru.

Stojíme v Ralsku, kdesi uprostřed 250 čtverečních kilometrů, které v letech 1968 až 1991 okupovala sovětská armáda.

Některé oblasti rozlohou čtvrtého největšího města v republice dnes připomínají spálenou zem. Zem protkanou zablácenými panelovými silnicemi, z nichž raší tráva, zem plnou ruin nejrůznějších budov u nichž často buhví proč stále stojí branky.

Málokdo si dnes dokáže představit, že se tu ještě před čtvrtstoletím ozývaly pravidelné salvy z výbuchů na letecké střelnici a místní obyvatelé místo zpěvu ptactva poslouchali dunění letadel a vojenské techniky.

Když auty pendlovali mezi zaměstnáním a domovem, nesměli sundat nohu z plynového pedálu. Všude kolem visely tabulky, kde rudé písmo hovořilo jasně: „Začátek území vojenského újezdu. Zákaz zastavení a odbočování!“

Vyvolení: lesníci, hasiči, zemědělci a elektrikáři

Někteří lidé ale odbočit mohli. Mezi takto vyvolené patřili třeba lesníci, zemědělci, hasiči nebo elektrikáři. V kapse museli mít zvláštní povolení pro vstup do vojenského prostoru, které vydávalo sovětské velení.

To například plánovalo lesnické práce a podle některých pamětníků příliš nedbalo na bezpečnost civilistů. Lesníka Antonína Hajzlera a jeho kolegy rozkaz štábních důstojníků poslal kácet stromy na leteckou střelnici Prosíčka.

„Řekli nám, že v době, kdy tam budeme pracovat, střelby probíhat nebudou. Tak jsme pracovali a oni najednou začali střílet a všechno padalo kousek od nás. Střely lítaly až na Vicmanov mimo vojenský prostor. Nebyla to legrace a takhle to bylo pomalu denně,“ vzpomíná pamětník v publikaci Vojenský prostor Ralsko.

Jiný pamětník, hasič, si zase vybavuje, jak byla jejich jednotka nahnána na mytí tanků. „Měli veliké tankové cvičení. To skončilo ve čtvrtek a v sobotu nebo neděli měl přijet nějaký jejich generál na prověrku. Takže oni potřebovali asi osmdesát tanků během dvou dnů omýt. Starosta přijel, že jim musíme pomoct. Tak se vzala mašina a dva dny se stříkaly tanky. Jelo se od rána do večera,“ stojí v publikaci.

Dalším druhem družby se sovětskými vojáky pak byl černý obchod. Životní úroveň řadových vojáků nebyla veliká. Podle svědků někteří spali v zemljankách, stávali se obětmi důstojnické šikany a často neměli co jíst.

Přilepšovali si proto nelegálním obchodováním s místními lidmi. Nejvíce se kšeftovalo s benzinem a naftou. Ale k dostání byly i lepší položky.

„Pořídil jsem od nich třeba fotoaparát Zenit za 350 korun. Měl jsem od Rusů i první barevnou televizi. Vážila asi osmdesát kilo. Museli jsme ji nést dva a doma pro ni udělat zvláštní stolek. Vlastnili jsme tehdy druhou barevnou televizi v celé Mimoni,“ říká jeden z místních svědků.

Se zbraněmi se tehdy údajně neobchodovalo, ale problémy s tímto jevem se částečně objevily při odsunu sovětských vojsk.

„Zbraně si Sověti hlídali jako oko v hlavě. Povídačky o tom, že se dají koupit samopaly AK-47 nebo 74 se v žádném případě neprokázaly a ani policie je nezaznamenala. Sem tam se ale z výzbroje samopalu objevil mezi lidmi útočný nůž nebo nějaký zásobník s náboji. Co bylo ale horší, že se u mnoha občanů zadržely ruční granáty a nejenom cvičné, ale i ostré. Dva z nich pak byly použity při útoku na výlohu drogerie v České Lípě,“ vzpomíná dlouholetý policejní pyrotechnik a bývalý místostarosta Ralska Václav Bilický.

Pamětníci dodnes nemohou zapomenout i na některé tragické události spojené se sovětskými okupanty.

Třeba v roce 1985 kousek za Mimoní rozpáral sovětský tank český výletní autobus na dvě poloviny. Nikdo sice nezemřel, ale zranění cestující byli poházeni po lese a mnoho z nich si z neštěstí odneslo těžká zranění. O děsivě vyhlížejícím střetu ale vědělo jen pár zasvěcených. Před veřejností se nehody sovětské armády důsledně tutlaly.

Vystrašení zběhové na nádraží v Mimoni spáchali sebevraždu

A příkladů je více. Za všechny jeden: na jaře roku 1976 Sověti na nádraží v Mimoni pálili po dvou svých dezertérech. Vagon, ve kterém se zběhové ukrývali, rozstřílely stovky kulek jako cedník. Vystrašená dvojice uvnitř raději spáchala sebevraždu.

A Sověti páchali i škody ekologické, se kterými se zdejší krajina vypořádává doteď. Ještě sedm let po odchodu vojsk se nacházely na letišti v podzemí obrovské nádrže s benzinem, z nichž vytekly tisíce litrů do podzemních vod.

„Velký ekologický problém zůstává v místech bývalé prádelny, v níž se pralo pro všechny vojáky. Vlastně nepralo, ale čistilo všelijakými tetrachlory, které pronikly hluboko do země. S tím si dodnes nikdo neví rady,“ tvrdí Bilický.

A problémem je také munice. Za téměř 22 let se zlikvidovalo v Ralsku víc než pět tisíc protiraketových střel, 13 tisíc kusů ženijní munice, 500 letadlových pum, víc než 41 tisíc dělostřeleckých granátů a 104 tisíce střel do leteckých kulometů a tisíce dalších druhů. A dodnes existují místa, kde se dá munice najít, třeba část střelnice v Prosíčkách.

Nápadů, jak naložit s Ralskem, bylo mnoho a některé z nich se zdají šílené. Několik firem chtělo letiště Hradčany osít solárními panely. Zajímavá byla myšlenka chovné stanice nosorožců velkohubých nebo vybudování obřího zábavního parku s atrakcemi, hotely, zooparkem a golfovým hřištěm.

V současnosti je majitelem vojenského prostoru Liberecký kraj. Jeho část by rád revitalizoval a přeměnil na turistickou oblast. Jenže vše je o penězích a jenom sanace starých ekologických zátěží vyšla doteď zhruba na půl miliardy korun.