Doňa Bernarda Alba má pět dcer na vdávání. Všechny touží po lásce, místo ní je ale spíš čeká osud jeptišek. Neúprosná matka své dcery hlídá a ze svého domu udělá místo oázy bezpečí neprostupnou celu. Do životů žen ale zasáhne tajemný Pepe Romano a osudům všech dá jiný směr. Takový je ve zkratce děj baletu.
Připravila jej Marika Hanousková, která se spolupodepsala už pod loňskou úspěšnou inscenaci Café Reichenberg; nabídce tykání od této živé, akční tanečnice, režisérky a choreografky nešlo odolat.
Působí to na mě jako poměrně zajímavá látka. Odkud ji znáš?
Sama jsem tančila Adélu, tu nejmladší dceru, když jsem byla na konzervatoři, to mi bylo osmnáct. Už tenkrát mě ten příběh zaujal. Má v sobě velké napětí a španělský temperament jsem vždycky obdivovala. Přitom děj není složitý, končí dramaticky a dá se dobře tanečně zpracovat.
A jak se stalo, že ji připravuješ v libereckém divadle?
Šéfka baletu Alena Pešková po Café Reichenberg přišla s tím, že projekt se povedl a jestli bychom nechtěli další rok zase něco vytvořit. Navrhla jsem jí několik témat a jedním z nich byl právě Dům Bernardy Alby. Zalíbilo se jí to a oslovila mě, abych ten projekt pro současnou sezonu připravila.
Výběr účinkujících byl na tobě?
Ano, obsazení jsem si udělala sama podle vlastního uvážení.
Měla jsi hned jasno, kdo koho ztvární?
Měla. Roli matky Bernardy může u nás dělat jen jediná osoba a tou je Valerija Radionova. Je herecky úžasně vyspělá a pro tuto roli se hodí i vzhledově. Vypadá přísně, je vysoká a dominantní, takže bude na první pohled jasné, kdo v domě vládne železnou rukou. Často se v moderních souborech do této role obsazují muži, ale já jsem asi konzervativnější a do mého konceptu se to nehodilo.
A ostatní role?
Taky bylo hned jasno. Například Adélu tančí nováček v souboru, Angličanka Annabel Pearce. Je malinká, drobounká a šikovná, takový něžný typ. Pro svou roli se výborně hodí. Váhala jsem trochu jenom v případě nejstarší dcery Angustias.
Proč?
V knižní předloze je jí už skoro čtyřicet, takže musí mít také specifický výraz. Zvolila jsem Mariu Gornalovu a trochu jsem z toho měla strach. Když ji člověk vidí na jevišti, tak je vždycky krásná, tančí pohádkovou Klárku z Louskáčka a podobné role. Proto jsem byla zvědavá, jak se toho chopí, zda dokáže zahrát takovou až úzkostlivou starou pannu. A myslím, že se toho ujala báječně (v tu chvíli se do rozhovoru vloží tanečnice Veronika Šlapanská: "Já tančím služebnou La Ponciu, která plní vše, co jí Bernarda nakáže. Má ale štěstí, že na rozdíl od jejích dcer nemusí být obrazně řečeno tak svázaná. Je volnější, temperamentnější." Marika ji doplňuje: "V knize je La Poncia věkově na úrovni matky Bernardy, což jsem pozměnila, abych poukázala na kontrast zotročených dcer a jejich svobodné vrstevnice. Proto jsem z La Poncie udělala živel, mladou holku.").
Hudbu dělal Petr Čermák. S ním jsi spolupracovala už na loňské inscenaci Café Reichenberg...
Loni to bylo super. Takže teď jsem ani na chvilku nezaváhala a oslovila ho. Nejdřív souhlasil, ale pak zjistil, že se hudebně bude jednat o tématiku Španělska. Šel za mnou a říká - Mariko, to je ale pro mě španělská vesnice. Měl trošku strach. Ujišťovala jsem ho, že mu věřím, že to zvládne. Navíc nemůžeme celou dobu pouštět Středoevropanovi flamengo, to by nevydržel. Prolíná se zde více hudebních stylů, které k sobě ladí a perfektně podtrhují atmosféru příběhu. Moc se mi jeho hudba líbí a na tom moc záleží. Když mi skladba nesedí, neumím na ni vytvářet kroky. Petr mi skládal dá se říct přímo pod nohu (směje se).
Zkus vysvětlit, proč by vlastně na toto představení měl divák zajít.
Řekla bych, že to je stejně jako předchozí Café Reichenberg zase trochu jiný šálek oproti tomu, co se tady běžně v repertoáru objevuje. Navíc je to úžasný titul a většina naší produkce se orientuje na muže, zatímco Dům Bernardy Alby je jednoznačně o ženách, na jevišti jsou devadesát procent času. Pány jsem tam zakomponovala také (přestože v dramatu se nevyskytuje ani jeden muž, jen se o něm mluví). Ale pro mě jsou tam nezbytní, protože tomu dodají určitou živelnost a šmrnc.
A pokud někdy v budoucnu budeš připravovat další inscenaci, napadá tě, co by to mohlo být?
Dělám druhou tragédii. Ráda bych zkusila něco jiného, optimističtějšího, třeba pohádku. Lákala by mě Andersenova Sněhová královna anebo Mauglí.
