Pro Rajskou jsou Vratislavice srdeční záležitostí, na vše osobně dohlíží, přesto si užije i krás Liberecka. „I když jsem přehnaný perfekcionalista, vždycky si najdu čas někam se podívat,“ říká čtyřiapadesátiletá rodačka z Liptovského Mikuláše.
Kde se zrodila myšlenka pořádat vaši přehlídku právě ve Vratislavicích?
Můj kamarád Pavel Podlipný mi před lety zavolal s tím, že ve Vratislavicích postavili něco úžasného a ať tu uspořádám přehlídku. Chtěla jsem mu vysvětlit, že něco takového stojí moc peněz. Ale když jsem pak viděla ten prostor s obloukem, který mi připomíná Paříž, řekla jsem si, že tady chci mít přehlídku.
Takže jste nikdy neuvažovala, že byste ji přesunula například do Liberce, kde by se jistě našel větší prostor?
Genius loci je tu tak skvělý, takže určitě ne. Nechci říkat, že mi Vratislavice stačí, ale je mi tu opravdu dobře. Letos mě navíc příjemně překvapil pan starosta, když mi hned ukazoval rozšířené hlediště, které se rozrostlo o jednu řadu navíc v místech, kde býval kačírek.
Osobně na přípravy přehlídky dohlížíte, přijela jste dokonce o den dřív. Stíháte si při té vší práci prohlédnout okolí?
I když jsem přehnaný perfekcionalista, vždycky si najdu čas někam se po kraji podívat. V dětství jsem trávila léta u tety v Hrádku. Nejvíce vzpomínám na výlety po Jizerkách, do Frýdlantu, do zoologické a botanické zahrady v Liberci. Mám tu s sebou tři nové kolegyně, tak bych je chtěla vzít na Ještěd.
Vzpomínáte často na Liberecko?
Zrovna výstava s názvem LVT, která teď visí tady v areálu ve Vratislavicích, mi připomněla Liberecké výstavní trhy. Často jsem jezdila do Liberce na studentské soutěže.
Od vaší poslední přehlídky ve Vratislavicích uplynul rok. Jaký pro vás byl?
U nás v rodině začal nemocí, ale doufám, že jsme se z toho vyhrabali. Co se týče práce, byly tam úspěchy, cesty do zahraničí. Obecně mi ale přijde, že se změnila situace v myšlení lidí. Možná to, jak jsem ten rok vnímala, se odrazilo v mé kolekci, která je ovlivněna érou hippies. Kolegyně si myslely, že jsem se zbláznila, ale možná je to můj výkřik, moje prosba o klid a mír a větší porozumění mezi lidmi.
Loni jste měla kolekci Gender, která byla o tom, že žena dokáže být krásná v jakékoliv situaci. Druhá byla černobílá kolekce Queen. S čím jste přijela letos?
První byla kolekce Dante pro léto 2016, která je ovlivněna mým velkým cestováním. Jsou tam zachyceny světové metropole jako Moskva, New York, Milán a Šanghaj. Druhá hippie kolekce je pak malinko ujetá, ale stále s mým rukopisem. Mám tu pak i byznys řadu barevných modelů do kanceláře a klasickou, večerní řadu.
Měla jste tu i dětské modely, ale ani letos nic pro pány. Čím si to vysvětlit?
Myslím si, že na dvou židlích se sedět nedá. A pokud chcete být dobrý v tom jednom oboru, tak na něm pracujete. Já nejsem schopná mít tak obrovský tým, který by dělal jak pánskou, tak dámskou módu. Znamenalo by to další dílny, takže ne.
Ale do pánské módy vidíte. Přijde mi, že muži víc dbají o svoji vizáž, roztrhl se pytel s barber’s shopy. Myslíte, že to tak je?
Určitě. Celkově je dostupnost módy daleko větší. Spousta lidí, kteří jsou inteligentní a pracují na sobě, ale i ti, kteří nemají peníze, pochopili, že móda není jenom sebeprezentací abych ukázal sousedovi, že mám lepší kalhoty. Je to vyjadřování úcty k okolí. Ale ať to pánové neberou jako vyhozené peníze, když si partnerka koupí nové šaty, protože ona má pak lepší pocit, lepší náladu. Pánové, občas jim pusťte nějakou tu korunu.
