Tady všude zuří kmenové i náboženské války, kde radikální islamisté a jejich žoldáci masakrují místní obyvatelstvo. Své jméno nechce prozradit, poněvadž k jeho profesi patří mnohem víc utajování než publicita.
„Známí mi říkají anglickou přezdívkou Dave. V Africe jsem tak sedm měsíců v roce, zbytek času trávím doma v Liberci, kde žijí mí rodiče,“ říká.
„Z operací, jež můžeme zveřejnit, jsme dělali doprovod účastníkům prvního židovského festivalu Devět bran, zvláště dřívějšímu starostovi Jeruzaléma a bývalému premiérovi Izraele Ehudu Olmertovi a velvyslancům USA, Velké Británie a Německa.“
V týmu, kde Dave působí, jsou převážně bývalí příslušníci speciálních policejních a armádních složek. Také Dave začínal krátce po svých osmnáctých narozeninách jako profesionální voják. „V Kosovu jsme jako výsadkáři chytali válečné zločince,“ tvrdí. „Starali jsme se také o bezpečnost českých politiků při návštěvách v Afghánistánu.“
Po čtyřech letech Dave v armádě skončil a nějakou dobu pracoval jako rodinný bodyguard pro jednoho severočeského byznysmena. Chránil jeho manželku a děti.
„Šlo tenkrát spíše o dovolenou, i když jednou se dostali do domu lidé, kteří chtěli unést podnikatelovy děti,“ vrací se o mnoho let zpátky Dave. „Ale nepovedlo se jim to.“
Teroristé mají v Africe perfektní ruské zbraně
Současná práce v Africe znamená pro Dava splnění dávných snů. „Miluju dobrodružství. Ochrana VIP klientů je pro mě ale mnohem víc velkou výzvou než nějakou touhou po boji,“ upozorňuje Dave.
„Nikdo si nás nenajímá jako žoldáky, abychom na někoho stříleli nebo někoho zabíjeli. Chráníme lidi, kteří jsou v zemích třetího světa velmi lukrativním zbožím pro zločinecké nebo teroristické skupiny. S klienty podepisujeme kontrakty, a tak se považujeme za kontraktory. Práce nám v západní Africe v posledních letech přibývá hlavně kvůli útokům islámských radikálů, které rozvracejí i země považované kdysi za klidné.“
Dave zažil v nigerijském Lagosu teroristický útok. Exploze usmrtila desítky lidí před hotelem, kde bydlel. „Tlaková vlna byla obrovská a rozbitými okny nám vlétly na pokoj ostatky lidského těla,“ prohlašuje Dave.
„Radikální islamisté představují obrovskou hrozbu pro západní Afriku a pro celý svět. Jsem si bohužel jistý, že v budoucnu přijdou i k nám do Česka. Radikální muslimové z Boko Haram, vraždící od Senegalu až po Kamerun, používají perfektní ruské zbraně. Dostali se k nim po pádu Kaddáfího režimu v Libyi.“
Davovy týmy ochraňující v západní a střední Africe VIP klienty připomínají malé obrněné jednotky. Jezdí v pancéřovaných autech, jejich výzbroj obsahuje samopaly, pistole, někdy brokovnice nebo lehké kulomety.
Místní vojáci mohou zradit za 200 dolarů
Do akcí vyrážejí kontraktoři v neprůstřelných vestách a přilbách, ověšeni zásobníky s náboji.
„V západní a střední Africe je velké vedro. Když jen staticky hlídáte perimetr – tedy hranici obrany – a venku je okolo čtyřiceti stupňů ve stínu, je pod vestou ještě o třicet stupňů víc. Pokud se dostaneme do boje, během několika minut máme pod výstrojí teplotu sto třicet stupňů,“ podotýká Dave.
„Musíte pak do sebe nalít až dvanáct litrů vody za den, abyste vydrželi. Většinou na nás útočníci nestřílí zblízka, ale ze vzdálenosti sto a více metrů.“
Dave nedoprovází jen VIP klienty, ale také transporty s vytěženým zlatem. Jedná se o stovky kilogramů. „Místní vojáci totiž nejsou zdaleka tak spolehliví jako kontraktoři z evropských zemí. Někteří vás dokážou prodat za dvě stě dolarů,“ vysvětluje.
„Jejich měsíční výplata se totiž pohybuje okolo osmdesáti dolarů. Proto konvoje se zlatem nestřeží třeba jen osmdesát až sto afrických vojáků, ale také šest až osm kontraktorů.“
Musíte spoléhat jenom sám na sebe
V Česku se i při mimořádných událostech okamžitě rozhoukají sirény, policistům přijíždějí posily, vyráží záchranka, hasiči a nad místem zásahu krouží vrtulník. V západní Africe musí kontraktoři spoléhat jen sami na sebe.
„Když padnete do léčky, tak se musíte spoléhat jen sami na sebe a svůj tým. Žádné záchranné policejní složky v západoafrických zemích nefungují. My jsme zatím vždycky vyvázli živí,“ konstatuje Dave.
„Ale zraněním jsme se nevyhnuli. Mému kolegovi zarazil útočník do ramene mačetu. Zůstala mu hluboko v ráně. Aby nevykrvácel, odřízli jsme mačetu z obou stran autogenem a nechali v rameni jen zbytek. Pak jsme zraněného dostali letadlem až do nemocnice u nás v Praze.“
Namále měl také Dave. V jedné africké vesnici inkasoval střelu ze samopalu do břicha. Naštěstí ho kryla neprůstřelná vesta. „Útočník střílel z několika metrů a ucítil jsem strašnou bolest,“ poznamenává Dave. „Projektily sice nepronikly skrz neprůstřelnou vestu, ale praskl mně pod ní břišní sval.“
Davův tým si vydobyl v západní Africe respekt, když před několika lety vypukl v Mali státní převrat.
Při práci mu pomáhá legionář z Francie
„Byli jsme tam tenkrát jedinou ozbrojenou jednotkou kontraktorů z Evropy a evakuovali jsme do bezpečí zaměstnance devíti velvyslanectví,“ říká Dave. „Měli jsme tehdy jednu zakázku za druhou, což nám hodně pomohlo při získávání dalších kontraktů u OSN, Evropské mise, u velkých ropných společností nebo aerolinek.“
Dave spoléhá při práci na svého dlouholetého známého, Francouze a bývalého příslušníka cizinecké legie. „Západní a střední Afriku zná výborně a těžíme z jeho kontaktů,“ poznamenává Dave. „V hlavním městě Mali Bamaku jsme si navíc vybudovali základnu v jednom dobře zabezpečeném domě. Tam se sjíždíme, jakmile získáme zakázku.“
Někdy se práce před kontraktory objeví nečekaně. V Nigérii se dostal do velkých problémů člověk z Evropské komise se svým týmem. „Pohybovali jsme se nedaleko a volání o pomoc jsme slyšeli ve vysílačkách,“ uvádí Dave.
„Když jsme dorazili na místo, útočníci už evropského komisaře obkličovali. Do pancéřovaného auta jsme ho dostali bez jediného výstřelu. Byl šťastný, že žije. Nejdříve ale vůbec nechápal, kde jsme se tam vzali.“
Podle Dava se únosy lidí z Evropy nebo z USA stávají stále větší módou nejen v západní, ale také ve střední Africe a v Somálsku. Výkupné se tam řadí mezi zdroje obživy nebo slouží k nákupu zbraní pro kmenové či náboženské války.
Unesený Američan nebyl za tři měsíce k poznání
„Občas děláme také doprovod při předání peněz a propouštění zajatých lidí,“ říká Dave.
„Hrozí totiž, že si únosci vezmou peníze, nechají vysvobozené rukojmí odjet a za chvíli je znovu přepadnou a uvězní. Když ale vidí evropskou jednotku dobře ozbrojených kontraktorů, nechají si na léčku zajít chuť. Vědí, že jsme chytří, zkušení a umíme ovládat své zbraně. Pokud jich není extrémní přesila, tak se třeba ani o nic nepokusí. Jednou jsme jeli pro zajatého Američana, šéfa neziskovky v Etiopii. Měli jsme jeho fotografii, ale po třech měsících a zajetí nebyl skoro k poznání. Zestárnul o patnáct let.“
A na kolik peněz tým kontraktorů na ochranu VIP vlastně vyjde v západní Africe? „Tým pěti lidí a dvě pancéřovaná auta stojí při některých akcích až deset tisíc dolarů denně – tedy asi čtvrt milionu korun,“ tvrdí Dave.
„Ale mezinárodní instituce a hlavně bohaté společnosti na ochraně svých lidí nešetří. Vědí, že je lepší se postarat o jejich bezpečnost než se vystavovat tlaku veřejnosti a hlavně jejich rodin. Člověk, co prodělal únos v zemích třetího světa, je na devadesát procent odepsaný profesně i psychicky.“
Nejlepší relax? Odjet na safari a za lvy
Dave považuje za nejdůležitější chránit klienta tak dobře, aby se mohl věnovat pouze věcem, kvůli nimž od Afriky přijel. Když klienty střeží, snaží se nepustit jim do hlavy strach a hrůzu. Panikařící lidé jsou pro ochranku vždy velmi nebezpeční. „S klienty žertujeme, snažíme se je uvolnit a vyvolat v nich pocit bezpečí,“ přibližuje Dave metody osobních strážců.
Afrika pro něj není jen zemí, kde se dobře živí jako bodyguard. Směrem k bezpečnějšímu jihu ji poznal z příjemnější stránky – jako nádhernou divočinu.
„Doprovázím tam klienty na safari a dělám expedice,“ svěřuje se Dave. „Je to pro mě nejlepší relax. Nevozím s sebou samopal, ale foťák, kameru a jako zbraně jen nůž a pepřové kasry na odpuzení šelem, velké jako minimax. V Africe také pomáhám stanici, kde zachraňují opuštěná lví mláďata a vracejí je do volné přírody. Některé dospělé šelmy si na mě zvykly tak, že se s nimi můžu bez obav mazlit.“
