Ten stojí dodnes, byť k nepoznání přestavěný, v ulici Na Rybníčku. První plán na výstavbu sídla České besedy pocházel z roku 1897 a v časopise Technický obzor jej publikoval architekt Jan Vejrych.
„Liberečtí Češi nakonec využili z finančních důvodů služeb místního architekta Antona Worfa,“ uvedl historik umění a místní patriot Jaroslav Zeman.
Stavba byla ve stylu takzvané florální secese, který je jinak v Liberci k vidění jen vcelku zřídka.
„Důležité bylo i nacionální hledisko, neboť zdejší česká menšina cítila potřebu vyhranit se vůči převažujícímu německému živlu také architektonickou formou svého domu,“ vysvětlil Zeman.
Po průtazích způsobených protesty německých obyvatel zahájil stavbu dnešního hotelu, původně nazývaného Národní dům, v dubnu 1904 stavitel Filip Trdlica ze Slatiňan.
Tehdejší předseda České besedy, doktor Václav Šamánek, pronesl při poklepání na základní kámen prosté Riegerovo heslo: „Nedejme se!“
Kolaudace Národního domu se konala 19. prosince téhož roku. Slavnostní otevření bylo ponecháno na lepší počasí a konalo se ve dnech 25. až 26. března roku 1905.
Hůř začalo být v třicátých letech, kdy začali třeštit nacističtí poblouzněnci. Na čas zvítězili: Sudety připadly Německu, Česká beseda dostala zákaz činnosti, Češi uprchli do vnitrozemí a budovu České besedy získaly Hitlerjugend a SA.
Tehdy, na přelomu třicátých a čtyřicátých let, také došlo k přestavbě hotelu do dnešní strohé podoby; rozradostněná secese už se do nové, nadčlověčí doby jaksi nehodila.
Autorem úprav v duchu takzvaného heimatstilu byl drážďanský architekt Maximilian Heins von Mayenburg.
Po válce Češi Besedu zase obnovili. Svou budovu užíval spolek do roku 1950, pak ji jako hotel spravoval podnik Restaurace Liberec. Původní majitel, Česká beseda, dostal budovu zpátky po revoluci v roce 1990.
Jak to vypadá s hotelem nyní? Stojí v ústraní, poněkud omšelý a většina dnešních libereckých Čechů jej obvykle míjí bez sebemenšího zaujetí; jen kolem poledne o něj projevují zájem hladoví lidé, kteří sem míří za lacinými obědy.