Pravnučka Linda Vítová z Jablonce s dokumenty po svém předkovi Rudolfu Novákovi, který si vedl za války deník. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Velký hlad a tuhá zima. Deník popisuje zážitky vojáka z 1. světové války

  • 0
Rodina Vítova z Jablonce nad Nisou má v pozůstalosti deník svého předka Rudolfa Nováka, který právě před sto lety narukoval na bojiště první světové války a v deníku popisuje své útrapy.

V noci alarm. Zas do práce a dnešek by mě byl stál život. Stavíme zákopy, klademe dub vedle dubu, na to metr země, pak zas vrstvu dubů... Jak házíme poslední vrstvu, bylo třeba zem porovnat. „Ty jsi svobodný,“ pravý mi jeden, „vylez tam.“ Sotva vylezu nahoru přijde asi deset dum a jedna mi projede pravím rukávem, kůži mi spálila a rukáv provrtala...

Je 30. března 1915 a tento smrti blízký zážitek si přesně takto v šílené zimě na Východní frontě zapisuje do svého deníku tehdy šestadvacetiletý Rudolf Novák. Spolu s 28. pěším plukem právě bojuje v uniformě Rakouska-Uherska na haličské frontě proti ruským jednotkám.

Dnes má tyto stránky plné válečných útrap doma jeho vnučka Ludmila Vítová z Jablonce nad Nisou a se svojí dcerou Lindou sto let od atentátu na následovníka rakouského trůnu Ferdinanda d'Este hovoří o svém předkovi jako o statečném muži.

„Víme toho o něm velmi málo, věděli jsme, že děda bojoval v první světové válce, ale nikdy nás to jako malé děti příliš nezajímalo. Dneska toho lituji, až když jsme se do deníku začetli, zjistili jsme, jak moc byl děda statečný a ve válce trpěl,“ říká Ludmila Vítová.

Deník psal i na Štědrý den

Deník Novák zčásti psal nejen v Polsku, ale i na Štědrý den roku 1915 na své krátké dovolené v rodných Chvalkovicích. Líčí v něm mimo jiné obrovská muka hladu, kterými vojsko trpělo. „Po koupeli máme velký hlad, nic nemožno koupit a ode dneška je rozkaz stále robit a nespat... Rus na dvě stě kroků, alarm. Robíme 32 hodin bez jídla. Po té dostaneme dvě hodiny volno, vařím s Flajšnerem fazole, jsou napůl shnilé,“ líčí Novák například v deníku.

Na dalších stránkách pak popisuje nelítostnou zimu a spalující mráz na bojišti. „Dnes máme strašný den, ze sněhu se při velkém mrazu kouří, neustále nás zasypává. Ruce jak ze dřeva a vítr nám ho z dřevěných lopat shazuje nazpět. Dnem a nocí pracujeme bez ustání v mantlu zmrzlém jak v sudu. Jsme hrozně zmořeni, přestydlí,“ píše Novák na dalších místech zažloutlé relikvie.

Jeho vnučka si ho pamatuje jako vysokého a statného muže. I proto možná se svojí muskulaturou válečné útrapy přežil. „Byl domkář s malým hospodářstvím. Komunisté jim však pole sebrali,“ vzpomíná Vítová starší. Její dcera pak mluví o jeho šikovnosti. „Byl velice zručný hodinář - amatér, hodiny měl jako velkého svého koníčka,“ přidává další střípek vzpomínek Linda Vítová.

Je zřejmé, že právě odtud zdědil talent jeho syn Miloslav. Ten skoro celý svůj profesní život strávil v jablonecké pobočce Liazu a vymyslel stovky patentů pro bižuterijní strojní výrobu. Například zařízení na počítání a sáčkování perel, samočinný stroj ke vsazování broušených kamenů a skleněných chatonů a stovky dalších věcí, bez nichž by se nejen bižuterní výroba nedokázala dnes obejít.

Syn byl zarytým anikomunistou

„Jenže byl zarytý antikomunista a mnoho patentů mu ukradli. Kdyby tady minulý režim nebyl, mohl být možná světoznámým vynálezcem,“ dodává Linda Vítová.

Zpět k jeho otci. V jeho rodné vesnici Chvalovicích na Prachaticku stojí na místní návsi pomník padlým z první a druhé světové války. Mezi defilé jmen se tyčí i jméno Rudolfa Nováka.

I když Vítovi přesně nevědí, kdy jejich předek zemřel, je jasné, že na bojištích první světové války to nebylo. Navíc v deníku stojí, že byl dopsán 31. ledna 1919, tedy více než rok po skončení bojů. Pravděpodobně jde o francouzského legionáře stejného jména.

Novák z rodiny Vítových legionářem nebyl a patří mezi muže, kteří někteří historici někdy označují jako „zapomenuté vojáky“. Oslavují se totiž spíše ti, co přeběhli na druhou stranu barikády.

„Česká historická paměť rozvinula v legionářích svůj kult hrdiny, zatímco na české vojáky v císařských kabátcích se velmi záhy zapomnělo,“ uvedl před časem historik Ivan Šedivý. Českých vojáků na straně císaře padlo do konce roku 1917 přibližně 138 tisíc.