Expozice pekla na hradě Houska.

Expozice pekla na hradě Houska. | foto: MAFRA

Pohyblivé peklo děsí návštěvníky na Housce. Ďábel v něm mele duše hříšníků

  • 1
Peklo z lipového dřeva děsí a fascinuje návštěvníky na hradě Houska. Pohybuje se a vypadá stejně krásně jako krkonošské betlémy. Jen místo roztomilého Ježíška mu vévodí ohyzdně krásný Lucifer.

„Dětem se nejvíc líbí, jak Ďábel mele ve strojku hříšníky,“ říká Kristýna Holoubková, jež pracuje v pokladně do pekla. Má pečlivě nastudované texty v Návštěvní knize a za nejlepší považuje vzkaz od jednoho malého kluka. Na rozloučenou s expozicí Peklem na Housce napsal: „Nejlepší muzeum, které jsem kdy viděl. Už budu hodnější. Matýsek.“

Houska leží na chráněném území se vzácnou přírodou mezi slavnějšími hrady Bezděz a Kokořín. Mluví se o ní jako o Bráně do pekel. „Tvrdí se, že k nám na Bezděz chodí lidé za kladnou energií, zatímco na Housce je záporná,“ prozrazuje kastelán z Bezdězu Jan Jurička. Peklo na Housce však cejchuje pouze plusovými znaménky.

„Kastelán Miroslav Konopásek je vytvářel se svými přáteli a známými od loňského listopadu,“ podotýká Jurička. „Za ojedinělou expozicí se ukrývá obrovská práce.“

Peklo na Housce se otevřelo 7. června a zabírá bývalou garáž pro panské kočáry. Zšeřelá místnost, kde návštěvníkům běží před očima deset osvětlených výjevů, není větší než obývací pokoj. Za necelé dva měsíce ji vidělo skoro pět a půl tisíce lidí.

Houska se inspirovala Peklem Dante Alighieriho

Předlohou pro expozici se stala slavná Božská komedie středověkého italského básníka Dante Alighieriho. V jejím první části dělá antický básník Vergilius autorovi průvodce Peklem.

Na Housce návštěvníci poznávají, jaké tresty zakoušejí lidé za své hříchy. Například za Obžerství se topí ve splašcích a musejí se jimi živit. Vyřezávané loutky se skutečně propadají do smrduté bažiny.

Duše těch, kdo zhřešili Svatokupectvím, seká Ďábel na kousky. Autoři výstavy v osvětovém textu na stěně dodávají, že v současné době by se za Svatokupectví daly považovat především korupce, politikaření nebo lobbismus.

Zloději pak v pekle na Housce shoří po uštknutí hady, duše vrahů končí vpleteny do stromů a střeží je nelítostné harpyje. „Jen málokdy se stává, že by u nás děti ječely nebo plakaly,“ poznamenává Holoubková. „Víc než výjevy je vyděsí, když jim rodiče vysvětlují hrůzy, jaké je v pekle čekají za zlobení.“

Betlémů jsou mraky, ale Peklém jenom jeden

V Návštěvní knize najdete rovněž upřímné vyznání „Do pekla vážně nechceme!“ nebo výraz uznání „Bylo to ohromující!“

Před vstupem do pekla Holoubková turisty občas postraší. „Pozor, lístek není zpáteční,“ varuje. „Takže u mě můžete klidně nechat klíčky od auta. Už je nebudete potřebovat.“

Jak peklo na Housce vlastně vzniklo, prozrazuje kastelán Miroslav Konopásek. „Jeli takhle loni na podzim autem dva kamarádi,“ tvrdí. „Auto špatně topilo, stěrače špatně stíraly a jednoho z nich najednou napadne - Kolik je na světě betlémů, ale peklém ani jeden.“

Otcem myšlenky byl řezbář Tomáš Štěpán, peklo vyřezal Jan Kopecký a výrazně jim přikuloval Konopásek. Společně založili sdružení Peklem. Pomáhal jim grafik a loutkář. „Na projekt jsme nezískali žádné dotace a museli jsme sáhnout na naše vlastní úspory a ze svých kont nám přispěli přátelé,“ uvádí kastelán.

„Peklém pro Housku stál jeden a čtvrt milionu korun. Kdyby na něm ale všichni pracovali za obvyklé ceny, vyšel by mnohem dráž.“

Model pekla vznikal v Praze

Hudbu pro pekelnou expozici složil profesor Václav Mazáček a pod jeho dirigentskou taktovkou ji nahrál Komorní orchestr Dvořákova kraje. Lipové peklo vznikalo v Praze a po jeho přestěhování na Housku se muselo upravovat. Na hradě byla totiž úplně jiná vlhkost než v hlavním městě a dřevo kvůli ní změnilo vlastnosti.

„Přes zimu bychom rádi začali práce na druhém patře pekla,“ svěřuje se kastelán. „Chceme zatím vytvořit dva až tři výjevy. Nezachytíme na nich tresty za hříchy, ale zobrazíme samotné hříchy.“

Housku jako bránu do pekel nereprezentuje pouze dřevěný peklém. Přímo v hradu sestupují turisté do dvou skalních sklepů s čertovským trůnem, kotli, kovadlinou, kovářským měchem a výhní, kovovými loučemi nebo s ďábelskými obličeji na stěnách.

Houska stála už v první polovině 13. století. Po roce 1989 ji získali v restituci sourozenci Jaromír Šimonek a Blanka Horová. O deset let později hrad vůbec poprvé v historii otevřeli pro návštěvníky.