Máte z toho titulu radost?
Spíš jsem tomu nerozuměl, proč zrovna já. Takže s manželkou hledáme důvod, jak se to stalo, že se takové ocenění dostalo relativně neznámému člověku. Vítězství ale není jen o mé osobě, bez zázemí, které mi poskytuje oddělení i nemocnice, by se o mně asi těžko dozvěděli.
Jak dlouho už oblékáte lékařský plášť?
To už je let. Promoval jsem v roce 1978, kdy jsem chtěl ještě se svým tatínkem, také lékařem, nastoupit do liberecké nemocnice. Zdejší lékařský náměstek tehdy říkal, že mě určitě rádi přijmou, ale momentálně nemají místo, tak ať jdu zatím na tři měsíce do Frýdlantu. A tam jsem vydržel třicet let. Od roku 2008 jsem se stal primářem tady v Liberci, ale do Frýdlantu stále jezdím operovat.
Proč jste si tehdy zvolil právě gynekologii a porodnictví?
Původně jsem se chtěl věnovat chirurgii, ale pak mi přišlo, že medicína s mladými lidmi a pacientkami na gynekologii bude příjemnější. Navíc v obou těch oborech, jak v gynekologii, tak i v porodnictví musíte umět rychle reagovat na nastalou situaci. Lákadlem bylo i spojení znalostí a manuální práce. Navíc jsem měl možnost být jedním z prvních gynekologů, kteří pracovali s laparoskopickou technikou, a na to jsem pyšný.
Žárlí manželka na svého muže gynekologa? Přece jen je to trochu intimní obor.
Myslím, že nežárlí, mám tolerantní ženu, která taky pracuje ve zdravotnictví a už mě za ta léta dobře zná.
Dlouhá léta jste působil ve frýdlantské nemocnici, kde měla porodnice velmi dobrou pověst a i maminky z Liberce chtěly rodit právě tam. Nepřišlo vám líto, když se porodnice zrušila?
Ten důvod byl, že zaniklo dětské oddělení, protože chyběli pediatři. Takže zůstala jen gynekologie. To oddělení bylo mým dítětem, zažili jsme tam hodně těžké chvíle, kdy nás bylo málo. Strávil jsem tam spoustu času, ale přechod do Liberce pro mě byl šťastnou volbou. Měl jsem možnost rozvíjet na vyšší úrovni své poznatky a když se teď, z pozice člověka, který pracuje na krajské úrovni zpětně na frýdlantskou porodnici dívám, tak si myslím, že by ji provozovatel v budoucnu tak jako tak zavřel.
Proč?
Víte, porodnice tohoto typu byly velmi rizikové. Pokud tam nemáte adekvátní navazující péči jak o novorozence, tak i o matku, tak provoz takového oddělení může být velmi problematický. V Liberci máme veškeré zázemí, je tu ARO, hematologie, dětská JIP. Sice se mi za celou tu dobu, co jsem ve Frýdlantě působil, nic extrémně vážného nestalo, ale nevím, zda to nebyla spíš souhra šťastných náhod. Věřím ale, že pro maminky je porod na oddělení, kde přijdou denně na svět maximálně dvě děti, komfortem. Mají pocit, že se jim všichni naplno věnují a jsou v centru pozornosti.
Kolik dětí se ročně narodí v liberecké nemocnici?
Ročně máme zhruba šestnáct set porodů. Myslím, že se můžeme pyšnit špičkově vycvičeným týmem porodních asistentek, to se málokde vidí. Většinou mohou zaučovat mladé doktory, jsou naprosto nenahraditelné.
A jak vnímáte situaci, která se nyní odvíjí kolem nemocnice ve Frýdlantě, rušení oddělení, spekulace o prodeji.
Ze začátku jsem se do toho dost angažoval, měl jsem pocit, že by někdo chtěl znát i mé názory, jakým směrem by se měla nemocnice ubírat. Ale když jsem zjistil, že to nejde ovlivnit, tak jsem svěsil ramena a přestal do toho investovat svou energii. Mám kolegy, s nimiž pracuji už léta, a věřím tomu, že většina z nich nebude mít problém sehnat práci, ale zanikne sehraný kolektiv, a to je škoda.
Víte, kolik dětí jste přivedl na svět?
Ne, stejně jako si nevedu statistiku operací. Ale je fakt, že pár šedivých vlasů mi přibylo a pár let života jsem ztratil při několika opravdu náročných porodech a zákrocích, které si budu pamatovat celý život. Ještě dnes, když své bývalé pacientky potkám, pozdravíme se a vzpomeneme na vypjaté okamžiky.
Stěžovala si na vás někdy nějaká pacientka?
Ano, zrovna nedávno, ale ten případ beru jako z mé strany nezvládnutou komunikaci. Sloužil jsem prvního ledna, kdy jsme přijali dvě pacientky, jednu na gynekologii, jednu na porodnici a obě přišly se svými problémy pozdě, čímž si dost zkomplikovaly život. Když mi pak jedna z nich na ambulanci řekla, že potíže má už tři týdny, tak jsem to nevydržel a zeptal se jí, proč to nechala tak dlouho být. Asi to nebylo v tu chvíli zrovna nejvhodnější. Paní si stěžovala a já vím, že jsem tu komunikaci prostě nezvládl.
To ale nejste možná jediný. Pořádáte třeba nějaká školení ohledně komunikace s pacienty?
Porodnice je zpravidla oddělení, na které si pacientky stěžují často. Ten jejich pohled bývá většinou dost subjektivní, některé mají pocit, že nám musejí poradit, jak to dělat správně, a že v tom mají stoprocentní pravdu, protože si to přečetly na internetu. Většinou se ale vždycky nějak dokážeme domluvit. Nicméně povinné školení komunikace s pacientkami bych zavést chtěl, jen se nám to zatím nepodařilo dotáhnout do konce. Může nám ale zatím pomoci i Feminafest, akce, kterou oddělení pořádá pro ženy. Netýká se jenom mateřství, ale i celkového zdraví a možností, co všechno jim můžeme v nemocnici nabídnout, kdy mají přicházet na vyšetření, aby nebylo pozdě a další důležité rady. Akce probíhá jednou ročně, většinou formou přednášek.
Jeden čas měla liberecká porodnice ne zrovna dobrou pověst, nastávající maminky raději jezdily rodit do sousedního Jablonce. Vnímal jste to?
Víte, někdy jsme módní my, někdy Jablonec, někdy zase nějaká jiná porodnice. To jsou takové vlny. Jako lékařští kolegové se navzájem ctíme a třeba já jsem velmi rád za to, že tu jabloneckou porodnici v sousedství máme. Teď zvládáme těch 1 600 porodů ročně při třiceti lůžkách tak akorát, pokud by tu Jablonec nebyl, tak bychom museli mít o jednoho lékaře a polovičku lůžek navíc.
Co když se nastávající maminka děsí spontánního porodu a rozhodne se sama pro císařský řez. Uspěje u vás?
Ne, na přání operativní porody neděláme. Naopak, snažíme se jejich počty snižovat. A děje se tak i celostátně, bylo vyzkoumáno, že děti, které přišly na svět operativním zákrokem, nejsou tak zdravé jako ty, které se narodily přirozenou cestou. Když jsem začínal kdysi ve Frýdlantě, tak jsme měli třináct procent operativních porodů, v Liberci jich bylo v roce 2008 čtyřiadvacet procent. Dnes jsme na patnácti procentech. A je to cesta správným směrem.
A jak se díváte na domácí porody? Předpokládám, že jako lékař nebudete jejich zastáncem.
Tak to jste se trefila. A myslím, že všichni, kteří v našem oboru pracují, znají případy, které se změnily ze vteřiny na vteřinu. To není porodní bába schopná doma zvládnout. Když si rodička řekne, že prioritou pro ni je její vlastní zdraví a zážitek, pak se to dá akceptovat, ale pokud je pro ni důležitý zdravý potomek, a přesto se rozhodne rodit doma, pak se to pochopit nedá. Vždy se musí počítat s rizikem, nikdy nevíte, jestli to dopadne dobře. Já, coby klasický gynekolog, mám dvě dcery a pět vnuček, a když druhá dcera rodila, tak nebýt toho, že byl v blízkosti operační sál, mohlo všechno špatně skončit a vnouče jsme nemuseli mít.
Jak moc je gynekologie a porodnictví populární mezi mediky. Bude v tomto oboru dostatek lékařů?
Dohání nás bohužel fakt, že jde o velmi rizikový obor, co se týče následných problémů, žalob, stížností. V Americe si gynekologové a porodníci musejí platit vysoké pojistky a je to pro ně velká finanční zátěž, což se pak odráží na nízké popularitě oboru. A obávám se, že k tomuto stavu dojde brzy také u nás. Navíc je tento obor i dost feminizovaný. Lékařky se pět let chystají na atestaci a do toho musejí vyřešit, kdy budou mít děti, jestli před nebo po atestaci. Nemocnice pak musejí počítat s odchody na mateřskou. Lékaři jsme tady pouze tři a když se nedávno hlásil jeden kolega, vystupoval velmi sebevědomě s tím, že ho vezmou prakticky kamkoli. Věděl, jakou má cenu a že si může vybírat.
Jste spíš porodník, nebo gynekolog?
Více to druhé. Na našem oddělení je několik dalších specializací. Velmi slušně fungující poradna pro patologii čípku, urogynekologie a onkogynekologie. Máme tu dva operační týmy, které nejsou kmenově liberecké, lékaři jezdí z Prahy a z Ústí nad Labem. Ročně provedeme čtyřicet až padesát onkogynekologických operací, ale nemocných je více, jen je všechny neposílají gynekologové k nám, ale většinou do Prahy, protože jsou tak zvyklí.
S jakým onemocněním se nejčastěji setkáváte?
Nejčastější hrozbou a diagnózou byl karcinom čípku, ovšem díky prevenci, která se po revoluci velmi zlepšila, mezi níž patří i očkování, máme případů patologií čípku mnohem méně. Mezi časté onemocnění patří karcinom těla děložního, i proto, že se hůře vyhledává. A vůbec nejnevděčnější je karcinom vaječníku, a tam většinou přijdou pacientky pozdě. Tomu bohužel pomáhá i fakt, že gynekolog nemůže toto onemocnění při běžné prohlídce zachytit.
