Část jediného úseku plánované Hitlerovy dálnice u Chrastavy, po němž se opravdu...

Část jediného úseku plánované Hitlerovy dálnice u Chrastavy, po němž se opravdu jezdí. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Hitlerova dálnice byla smělým plánem. Pro Liberec je aktuální dodnes

  • 4
Jen smělé plány, vypracovaná dokumentace a několik kilometrů propustků, náspů a terénních zářezů zbylo po jedné z nejrozsáhlejších stavebních akcí, která se na Liberecku připravovala na začátku druhé světové války. Ve čtyřicátých letech měla vyrůst dálnice, která by spojila Liberec se Zhořelcem.

Z celého projektu krátce po zahájení prací nakonec sešlo, ale pamětníci pod Ještědem dodnes pojem Hitlerova dálnice znají.

Pro úsek dálnice Liberec-Žitava-Görlitz se na prvních, předběžných plánech pracovalo od konce roku 1938. První plány jsou datovány únorem 1939, podrobné výkresy pocházejí z července 1939, nejpozdější z nich je ze srpna téhož roku.

„Pro Liberec byl prioritou dálniční tah směrem na Görlitz, Drážďany a Berlín,“ napsal ve své knize Liberecké podzemí Ivan Rous.

Němci slavnostně zahájili stavbu v Horním Hanychově u hostince Walhalla v dubnu roku 1939. První výkop provedl tehdy zástupce vedoucího župy Sudety Fritz Köllner.

Trasa zanesená do do mapy libereckého okresu z roku 1940 začínala v Horním Hanychově, pokračovala pod lesem přes horní konec Karlinek a podél Žákovské ulice přímo na sever do Machnína na Bedřichovku a dále paralelně s výpadovkou na Děčín do Chrastavy, kde se stáčela po severovýchodním úbočí Chrastavského Špičáku na Václavice a Oldřichov.

Odbočka do Růžodolu I vedla po hranici mezi Karlovem a Horní Suchou a končila v místech dnešní mimoúrovňové křižovatky za Letkou.

Jenže velkolepé plány záhy přerušila válka, peníze byly potřeba jinde. „Na našem území tedy mělo ležet asi pětadvacet kilometrů dálnice a zdá se, že k výstavbě bylo předáno přibližně deset kilometrů mezi Horním Hanychovem a Chrastavou,“ řekl historik Ivo Vondrovský.

Materiál na dálnici použili na amfiteátr Lidových sadů

Jediné, co stihli dělníci za několik měsíců připravit, bylo urovnání terénu a výstavba několika dálničních náspů.

Údolí u Machnína měla překlenout smělá estakáda, ale skončilo to jen u navezení kamene na její stavbu; materiál k vybudování tří kleneb, několika pilířů a ostatních součástí mostu pak ležel na svém místě ještě několik let po válce a nakonec jej využili brigádníci při stavbě amfiteátru v Lidových sadech.

Některá místa v terénu lze dodnes objevit, ostatně trasa dálnice se objevila i v prvním poválečném plánu Liberce z ledna 1946.

„Zajímavý je zejména urovnaný terén v Horním Hanychově a násep přes údolí u Karlova,“ prozradil Vondrovský.

Po části dálnice se dnes jezdí mezi Machnínem a Chrastavou

Ale jedna malá část německé dálnice se přece jen využila – a to zhruba kilometr a půl dlouhé dálniční těleso mezi Chrastavou a Machnínem. Právě to bylo v osmdesátých letech využito pro výstavbu nové silnice I/35.

Po západní polovině někdejší dálnice vedla až do roku 2003 silnice a východní polovina dálnice časem zarostla. V roce 2003 však stavbaři začali rozšiřovat silnici na plný profil, přičemž byla využita i druhá půlka tehdejší dálnice.

Slavnostní výkop na stavbě dálnice v Liberci v dubnu 1939.

Podobné stavby se tehdy budovaly na více místech protektorátu. Zatímco však na Liberecku nestihli stavbaři vytvořit ani jeden viadukt či most, jinde se dostali dál. Kupříkladu na jižní Moravě, u brněnské přehrady, se nad krajinou celá desetiletí tyčí pilíře nikdy nedokončeného mostu.

Hitlerova dálnice byla na svou dobu odvážným dopravním řešením. Autoři předběhli dobu: kvalitní spojení s Německem a Polskem neexistuje dodneška.

A pozemky, na nichž měla vést dálnice pod Ještědem, si neustále liberecká radnice drží jako rezervu pro případ nutnosti výstavby severního obchvatu města.