Česká mincovna novou ražbou připomíná, že Jaroš je teprve patnáctým člověkem na světě a prvním českým horolezcem, kterému se podařilo zdolat všech čtrnáct osmitisícových vrcholů bez pomoci výškových nosičů a použití dýchacích přístrojů. Může se pyšnit takzvanou Korunou Himálaje.
Sbírku himálajských vrcholů zkompletoval loni v červenci zdoláním vrcholu K2 (více čtěte zde). Vrchol si nadělil k padesátinám.
„Když už jsem král, budu mít i vlastní platidlo,“ vtipkoval Radek Jaroš, když medaili vyjmul z medailového lisu.
Už vážně dodal, že si medaile velmi považuje.
„Je to velká čest. Pro nás horolezce téměř žádná oficiální ocenění nejsou. Za výkon nám třeba nikdy nehrají státní hymnu,“ zdůraznil Radek Jaroš.
Radek Jaroš dorazil v horolezeckých sandálech. V rozhovoru se tak řeč stočila i k jeho těžkému boji, který svedl s omrzlinami po návratu z expedice na Annapurnu v roce 2012. Během sedmi operací přišel o celkem jedenáct článků prstů.
Mimoděk pochválil i Ústav chirurgie ruky a plastické chirurgie ve Vysokém nad Jizerou. Většinu amputací absolvoval právě v tomto špičkovém zařízení. „Velmi dobrou práci tam odvedl doktor Paroulek,“ řekl Radek Jaroš.
Jeho vztah k Libereckému kraji má i sportovní podobu. Velmi dobře zná horolezecké terény Skaláku nebo Jizerských hor.
„Strávil jsem tu hodně času. Jsou tu taky skvělé sportovní podmínky pro běžky, sjezdovky i skalní lezení. To je ráj,“ uvedl Jaroš. I přes svůj hendikep absolvoval poslední ročník Jizerské třicítky.
„V tomto ročníku chci zkusit Padesátku. Po amputaci mi tento pohyb moc nesedí. Tak uvidíme, jestli to půjde,“ řekl.
Radek Jaroš se v České mincovně svěřil i se svými plány do budoucna. Láká jej Koruna světa, neboli zdolání vrcholů všech kontinentů. „Dvacet let jezdím jen do jedné světové oblasti. Cesty by pak mířily i někam jinam,“ zasmál se Jaroš.
Nová pamětní medaile pochází z ateliéru Vojtěcha Dostála, pedagoga jablonecké Vyšší odborné školy, kde studují mladí medailéři. Na lícní straně medaile vyobrazil Jarošův portrét, na rubové momentku z K2. Nechybí na ní ani oblíbený cepín nebo batoh, který s Jarošem dobyl šest osmitisícovek.
„Trvalo nám docela dlouho, než jsme dospěli k finální podobě medaile. Radek byl náročný, což plně chápu. Kdyby takový v životě nebyl, asi by nedokázal zdolat všech čtrnáct osmitisícovek,“ uvedl Dostál.
„Při práci jsem měl občas pocit, jako když šplhám bez kyslíku na osmitisícovku. Radkovy rysy se ale modelovaly skvěle, jeho tvář mi připomněla padající laviny.“
