Váš chov patří mezi nejlepší v republice. Kolik máte dohromady koní?
Šestasedmdesát. To je celkový počet i s hříbaty a hřebci. Na ježdění ale používáme jen pětatřicet z nich. Ostatní jsou ještě mladí.
Ivan Karbusický Je mu 57 let, původně pochází z Prahy. Je ženatý, má osmnáctiletou dceru a třináctiletého syna. Zhruba třicet let se věnuje koním, jeho farma má jedenáct zaměstnanců. Vystudoval stavební fakultu, obor zaměřený na geodézii a kartografii. |
Než se k vám člověk dostane, musí vystoupat dost vysoko, pastviny sahají až do výšky 1 100 metrů nad mořem. To byl váš nápad, vybudovat statek v horách?
Ale kdepak, ten už tu stál a původně byl státní. Já jsem sem přišel po škole, v roce 1979. Ještě s kamarádem jsme chodili v Praze do Hucul klubu, a když nám skončila studia, chtěli jsme dělat někde venku, v přírodě. Tak jsme šli sem. Státní statek nám dal tehdy nabídku, že je tu nevyužívaný objekt, který nám dají k dispozici. Tehdy byla taková doba, že se podniky chtěly blýsknout tím, jak mládež pilně pracuje. Hodilo se jim to. A my jsme tu vlastně zadarmo brigádničili. Po roce 1989 jsme si to tady vzali do nájmu a pak, když to pozemkový fond privatizoval, tak jsme to koupili. Od roku 2005 už jsou pastviny naše. Trochu s nadsázkou se dá říci, že jsme si koupili vlastní práci.
Už tehdy, když jste sem dorazili, se tu chovali huculové?
Nejen oni, byla tu i jiná plemena, koně, které se někde podařilo sehnat, aby na nich mohli lidé, co tu pracovali, jezdit. Ale náš záměr byl chovat pouze huculy. Pro mě jsou srdeční záležitostí, za jejich záchranu jsme s kamarádem bojovali ještě na škole. A i když jsem vystudoval stavební fakultu, tak koně nakonec vyhráli.
Proč zrovna huculové? Čím jsou odlišní od jiných koní?
Hucul je odolný. Koně máme celoročně venku, jsou v ohradách. Rozbalíme jim tam seno, to horší používáme na stlaní, to lepší na krmení, i když oni si to stejně přeberou nakonec sami a v pohodě tak přečkají venku i zimu.
Kromě jízdy na koních nabízíte i ubytování, máte tu restauraci. Co z toho vás živí?
Nejvíce nás živí sklízení pastvin, dotace do zemědělství. To ostatní je spíše ztrátový provoz. Restaurace není u hlavní silnice ani ve velkém městě, návštěvnost je velmi nárazová, někdy přijdou lidé a ani se sem nevejdou, jindy tu personál nemá co dělat, protože je hospoda prázdná. A co se týče ježdění na koni? S tím to šlo také dolů. Dnes patří mezi naše nejčastější zákazníky rodiny. Jízdu ale koupí jen pro své děti, pro sebe ji už oželí. Dříve se tu stály zástupy, jezdily sem autobusy plné lidí a my se od rána do večera nezastavili. Teď už je ten zájem mnohem menší.
Ukrást koně vám nikdo nechtěl?
Naštěstí jen jednou. Zlodějem byl mladý, nerozumný kluk, který chtěl rodičům opatřit dárek. Zjistilo se to brzo, protože přijel na motorce, nechal ji v ohradě a vzal si koně. Kluka jsme našli poměrně rychle, ale bez koně, ten utekl. Chytli ho nějací lidé, kteří si ho zavřeli do stáje. Jenže my jsme v té vesnici všude vyvěsili plakáty, že se ztratil kůň, a oni asi vycítili, že by nebylo dobré s ním vyjít ven, tak se přihlásili telefonem, kolik jim dáme, když nám řeknou, kde ten kůň je. Tak jsem odpověděl, že já nic, ale dám jejich číslo policii a ta si to pak s nimi vyřídí. Policistům nakonec koně vydali.
Asi se shodneme v tom, že na zbohatnutí provozování farmy zrovna není.
Souhlasím, jsme v podstatě stále na nule. Ale fungujeme. Jsme totiž taková výjimka, všichni tady v horách jsou zaměření spíše na zimu, na lyžování, ale v létě žádnou aktivitu moc nenabízejí. Nám se daří třeba i v zimě, když není sníh. Lidé už mají objednané hory a nechtějí je rušit, tak přijedou k nám, podívají se na zvířata, zajezdí si. Anebo toho využijí, když už jsou třeba po celotýdenním lyžování unavení a chtějí si jeden den odpočinout a vyzkoušet něco jiného. I proto se nám vyplatí celoroční provoz.
