Jsou to totiž členové divadla Podivín, který spadá pod nově vzniklý umělecký Spolek UHO.
Michal Štrajt, který ten den ostatní vede, vysvětluje pravidla první rozcvičkové hry. Nazývá se Emocionální autobus a spočívá v tom, že do imaginárního dopravního prostředku nastupují jednotliví členové, kteří předstírají výraznou vlastnost. Ostatní cestující se pak stejnou vlastností nakazí.
Nesmí se při tom ale odbourat smíchem. Což se například při nástupu schizofrenního mladíka, který polemizuje sám se sebou, kam vlastně chce jet, příliš nedaří a za chvíli se směje každý cestující. Na druhou stranu plačící děvče rozteskní celý autobus, a ten tak působí jako výprava na pohřeb.
Ve voze se po chvíli vystřídá zkouřené děvče, šťouravá slečna nebo puntičkář. Vystoupivší se náramně baví, jen předsedkyně spolku a v tento moment rozhodčí Lucie Javorková okřikuje své svěřence, kteří se směrem k publiku otáčejí zády, což by na jevišti nevypadalo dobře.
„Jak dlouho obvykle trénujete?“ ptám se Javorkové. „Dvě hodiny,“ odbyde mě rázně a obrátí se na ostatní členy s tím, že to bylo sice hezké, ale některé role si byly podobné. Dvouhodinové cvičení nabírá ostré tempo, není čas na přestávky a rovnou se jde na hru číslo dvě. Tou je Jsem a beru.
Ze stolku v kavárně bezdomovcem
Tři herci tvoří scénu v prostředí, které se jim na začátku určí. Postupně se pak střídají. Prvním prostředím je Pražská ulice. Na trávě se tak vystřídá jehovista, stolek v kavárně, ale i káva vylitá na něm. „Dva herci vždy jednoho nechají v jeho pozici, ale ten si hned musí vymyslet novou roli, byť je zrovna třeba shrbený,“ vysvětluje Štrajt. Ze stolku v kavárně se tak rázem stává bezdomovec, který sbírá z kostek vajgly. Scéna se po chvíli mění na poušť a z ní na oceán.
Tím končí rozcvička. „Ty slouží jako příprava na samotné kategorie, ve kterých se pak soutěží. Rozcvička na zápase se nehodnotí, proto taky probíhá společně s ostatními týmy,“ vysvětluje mi Nikola Bondarová, místopředsedkyně spolku.
V zápasech pak proti sobě stojí dva týmy, které se utkají v jednotlivých kategoriích. A na ty se právě teď chystají i na Zahradě Liberec, která v letních měsících poskytla spolku azyl.
Slovo si opět bere Štrajt a vysvětluje pravidla. Tentokrát se bude hrát Poslední věta. Předem určené dvojice mají opět prostředí, ve kterém se jejich scénka bude odehrávat. Začíná pár, který se v ději náhodně potká v lese. Slečna loví pokémony, zatímco chlapec závodí v orientačním běhu.
Javorková tlesknutím zastavuje scénku po větě ‚Mně to tady ukazuje kontroly‘ a přesně tou musí začínat druhá dvojice. Ta se nachází na vinici. Herečka se svým partnerem brilantně zaimprovizují manžele po několika letech, kteří sklízí úrodu, ale rozbil se jim traktor.
Z kontrol orientačního běhu se tak stává kontrolka na palubní desce. Následně se dostáváme na sídliště, kde se dvě maminky hádají, kdo komu rozbil hračku, abychom skončili na kafilérce. Nebohé paní tu rozemleli koně. Omylem.
Klišé nebo zakázaná rekvizita jsou fauly
„Týno, ti tví pokémoni dobrý, ale je to klišé,“ obrací se Javorková na slečnu, která sice všechny pobavila hitem posledních týdnů, ale v zápase proti jinému celku by dostala kárání od rozhodčího za faul. Mezi ně dále patří použití zakázané rekvizity nebo odbourání sama sebe smíchem. Krátké pauzy využívám k vyzpovídání Javorkové, abych se dozvěděl, čemu se jejich spolek věnuje.
„O myšlence improvizovaného divadla jsme přemýšleli už několik let, ale aktivně se mu věnujeme teprve od zimy,“ říká Javorková. „Chceme zastřešovat více kulturních a uměleckých směrů, proto vzniklo UHO,“ pokračuje. Člověku se hned vybaví školní univerzální hnědá omáčka. „Znamená to Umění hodné obdivu,“ pokračuje Javorková. „Nebo Umění a hraní obecně,“ skáče jí do řeči Bondarová.
Dozvídám se tak, že Podivín spadá pod UHO a věnuje se činohře a improvizaci. Podivín už má za sebou i první soutěžní klání, ve kterém těsně podlehl zkušenějším Progreskám z České Lípy. Dovednosti nabyté z tréninků chce ale především divákům ukázat znovu, a to 20. srpna na jabloneckém Přehrada Art Festu.
Přestávka končí, slunce zbarvilo nebe do ruda, ale herci nehledí ani na oblohu, ani na ruch kolem záhonků v dolní části Zahrady. Posilnění vodou a cigaretou se opět schází pod planými višněmi, aby pokračovali v kategoriích.
