Dva borci se řítí k cílové pásce. Pedersen, nebo Eliassen? Diváci jásají, povzbuzují. Páska se vine kolem hrudi s číslem 57. Nor Morten Eide Pedersen se právě stal vítězem padesátého ročníku Jizerské padesátky.
Své půlstoletí oslavila důstojně. Na nezkrácené trati, se sluncem v zádech a s vítězstvím domácí závodnice - mezi ženami jako první do cíle dorazila Kateřina Smutná.
Všichni účastníci hlavního závodu na padesát kilometrů se přitom postavili na start, ještě když se přes Bedřichov valila hustá mračna. Chladno ale nebylo, teplota se pohybovala kolem nuly.
„Škoda, že nemrzne, takhle to špatně pojede,“ prorokuje na montované tribuně jeden z diváků. Stadionem se line vůně vosků, někteří servismani s kufříčky maziva působí jako alchymisté ze dvora Rudolfa II.
Za posledních pět let třikrát bez sněhu
Moderátor instruuje nově příchozí, kde najdou úschovnu, občerstvení nebo převlékárnu. Místy vznikají kaluže, ale to nikoho netrápí. Hlavně, že je dostatek sněhu. Dřívější lednový termín totiž pořadatelům nejednou přidělal vrásky.
„S novým termínem jsme spokojeni, za posledních pět let se to dvakrát málem nejelo a jednou jsme závod museli zrušit,“ pochvaluje si podmínky šéf pořadatelů Martin Koucký.
Na start se mezitím chystá dohromady čtyři a půl tisíce závodníků, z nichž dvěma je dokonce 82 let. Nechybí zástupci Austrálie, Velké Británie a dokonce Japonska. Dramatická hudba, reprodukovaný tlukot srdce, výstřel. Rozděleni do vln opouštějí závodníci stadion, aby se na dvě a více hodin zapotili v Jizerských horách.
Diváci mohou jejich klání sledovat z několika velkoplošných obrazovek. Závod bedlivě pozoruje i Petr Koukal, badmintonista a účastník štafety a páteční třicítky. Díky své ženě, biatlonistce Gabriele Koukalové, může padesátku srovnávat s velkými lyžařskými závody ve světě.
Velké tribuny postaví kde kdo, tohle je složitější, soudí Koukal
„Na to, kolik je tady lidí a kolik startuje, je až neuvěřitelné, jak to běží bez problémů. Závody, které mám možnost vidět s Gábinou, jsou komornější. Sice hodně diváků, ale velké tribuny umí postavit kde kdo. Ovšem tohle obsáhnout a zmanipulovat v dobrém slova smyslu účastníky mi přijde daleko složitější a klobouk dolů, že se to takhle daří,“ soudí.
Závod se mezitím přehoupl do druhé poloviny a závodníky čeká sjezd. Záběr z vrtulníku, který při kroužení nad stadionem bavil malé i velké, nabízí impozantní pohledy. „To je jak někde v Norsku,“ neskrývá nadšení zhruba dvacetiletá divačka při pohledu na sněhem obsypané stromy, mezi kterými se jako mravenečci mihotají jednotliví běžkaři.
Pohledy diváků se odvrací od obrazovek. Své favority vidí v zatáčce. Kdo nefandí špičce, zdrží se v cílové rovince o něco déle. „Přišli jsme, abychom zafandili všem kamarádům, lyžařům a všem těm, kteří se rozhodli, že se do toho opřou a odjedou to, i když třeba jen šmajdají nohama a sotva jdou,“ vysvětluje Gabriela Tišerová, která rachtá plastovým vajíčkem a povzbuzuje další a další závodníky, i když Pedersen se Smutnou už dávno rozdávají rozhovory a těší se z výhry.
Průběh závodu potěšil i pořadatele. „Bylo hodně sněhu, závod se povedl. Pro nás to samozřejmě skončí tehdy, až dojede poslední závodník. Nakonec vysvitlo i slunce a to je jak pro nás, tak pro účastníky ta největší odměna,“ zakončuje Koucký.
