Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Párky, vývar i banány. Tak za komunistů jedli účastníci Jizerské 50

  15:23aktualizováno  15:23
Byli to hlavně skauti a jejich rodiny, kteří se starali o jídlo závodníků Jizerské padesátky v roce 1970. Vedl je tehdy Josef Gabriel, který od té doby převzal starost o „catering“. Tehdy se tomu říkalo „občerstvovačka“ a hlavní stan měla na Jizerce ve staré sklárně.

Letos se pojede již 48. ročník Padesátky. Momentka zachytila závod v roce 2013. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

„Byla to závodka Lesů, ale nepoužívala se, takže podmínky byly děsné, někdy jsme tam přišli a bylo tam kluziště, zatopili jsme a brodili se po kotníky v bahně. Museli jsme hodně improvizovat, ale dodnes na to vzpomínáme s láskou,“ říká dnes dvaaosmdesátiletý Gabriel, který byl šéfem přes stravování závodníků až do roku 1988 a dalších deset let tajemníkem závodu.  

Vy jste dělal někde v hospodě, že vám svěřili stravování?
Ale kdepak. Pracoval jsem v Liazu v Hanychově. Na podzim roku 1969 za mnou přišel vedoucí závodu Karel Trousílek a zeptal se, jestli bychom mu se skauty nepomohli. Tehdy byl závod jen záležitostí horolezců a těch nebylo moc. To zvládneme, řekli jsme. Spali jsme na Jizerce v Hnojovém domě u Gustava Ginzela. Chalupou mu vedl potok. A u něj byla cedule, že jde o automatickou myčku nádobí. V potoce byla káď, kam se nádobí házelo, a potok je oplachoval. Matrace byly narovnané až ke stropu, všude spousta krámů. Kluci byli fascinovaní. Pracovali ale poctivě a bez nároku na odměnu. Dokonce jsme si sami museli platit vlak do Kořenova.

Josef Gabriel byl šéfem přes stravování na Padesátce až do roku 1988 a dalších...

Josef Gabriel byl šéfem přes stravování na Padesátce až do roku 1988 a dalších 10 let tajemníkem závodu.

Jak vypadal „catering“ Padesátky v 70. letech?
Ze začátku si závodníci podle čísel nadiktovali, co chtějí. Kluci si vyčíhli číslo a honem běželi do sklárny, tam dostali objednávku a utíkali s ní zpět k adresátovi. K pití byl čaj a džus. Ten jsme ředili teplou vodou. Byl totiž hodně silný - existoval jen v litrových plechovkách. Museli jsme je otvírat. A že jich byly stovky. Na posílení byl pravý hovězí vývar z masa, nikdy žádné bujonové kostky. Jak se závod rozrůstal, vařili jsme ho víc a víc, až 900 litrů. Udělali jsme ho v obrovských pařácích, které se na jatkách používají na zabijačku. Měli jsme speciální cisterny, které jsme vozili i na Smědavu. Tam byla občerstvovačka pro ženy. Vařit a chystat jídlo chodil každý, kdo měl ruce nohy - celé rodiny, včetně té naší.

Co ještě jedli závodníci?
Svlíkací párky v igelitových obalech. Loupali jsme je stejně jako pomeranče. Loupačky měly ruce celé roztřepené. A pak byly banány.

Tropické ovoce? To byl přece úzký profil?
Nebylo vůbec jednoduché je sehnat. Muselo se přes konexe. Pomeranče byly jen kubánské, ale ty lékař závodu Václav Šatava zakázal, protože byly uvnitř kožovité a samá šlupka. Krájeli jsme kvanta bochníků chleba - pěkně ručně. Žádné automatické kráječe, jako jsou dnes v obchodech, nebyly. A měli jsme přichystanou sůl - to kvůli svalovým křečím. Jak šel čas, měli někteří špičkoví závodníci své stravování a speciální nápoje. Nakonec se na přípravě jídla a pití podílelo kolem osmi desítek lidí.

Snědlo se a vypilo všechno?
Zbytky byly. Hlavně přímo od závodníků - někdo nakousl párek a odhodil ho, zbyl vývar nebo džusy. Pro zbytky chodil s pytlem Gusta Ginzel. Bylo nám divné, co s tím dělá. Pak jsme se dozvěděli, že jídlo zamrazil. Z párků pak navařil buřtguláš a džusy prodával „endéráckým“ turistům, kteří k němu jezdili. Tak si přivydělával. Říkával - aspoň se nic nevyhodí a Němcům je to jedno.

Takhle že podnikal už za totality?
Procházelo mu to. Znal jsem ho už od 50. let. Vždycky byl hodně svérázný a mám pocit, že nikdy nebyl zaměstnaný. Byl Němec, jeho rodinu ale nevysídlili. Hodně cestoval a fotil a sbíral kde co. I když se nikdy pořádně nenaučil česky, uměl úžasně vyprávět. Občas dělal přednášky i nám na Padesátce. Patřil k ní.

Říkali mi, že první trať vyšlapával na svých prkenných lyžích.
A fotil první ročníky Jizerské padesátky. Jenže pak mu dům vyhořel a s ním celý archiv, takže se z těch fotek zachovalo málo.

Jak se změnila Padesátka v čase?
Hlavně po tragédii v Peru začali jezdit horolezci ze Saska, aby uctili své kamarády, a nabalovali se další a další lidé. Ze stovek se staly tisíce. Měnila se i trať. Nejdřív se jezdilo na Pytlácké kameny, pak to ochranáři a lesáci zakázali. Pak se začala stavět josefodolská přehrada, přes jejíž údolí původně trasa závodu vedla. Zase jsme museli jinudy. A když se dostavěla, nesmělo se přes hráz. Bylo to přísně chráněné pásmo pitné vody. Povolili to až koncem 80. let. Další ránu dala závodu kůrovcová kalamita. Lesáci museli nepřetržitě těžit a cesty byly rozbité. Měnilo se i místo startu. Nejdřív se vyjíždělo z Bedřichova. Ten ale přestal stačit, a tak se start přesunul na Hrabětickou louku.

Tam bylo místa dost, ne?
To ano, ale žádné zázemí. Toitoiky tenkrát nebyly a záchody byly fakt největším problémem. Závodníci tam museli pěšky do kopce. Dorazili zpocení a potom čekali na start. Takže také nic moc. Napravil to až nový stadion v Bedřichově.

A z hlediska zásobování?
To bylo někdy velké dobrodružství. Zpočátku jsme neměli čím vozit materiál a potraviny. Měli jsme k dispozici jen jednu tatru s plachtou z Libereckých vzduchotechnických závodů. Chyběly nám základní věci. Vedle velkých hrnců to byly třeba dlouhé naběračky. Museli jsme si je sami vyrobit. Nebo startovní čísla - sehnali jsme zbytky od nějaké firmy, co vyráběla prostěradla, a nechali je šít u jedné paní. Potisky zase obstarali kluci ze Severografie. Problémy byly i s dopravou. Bylo třeba tolik sněhu, že se nedalo projet od Mořiny dolů ke sklárně. Protahovali jen ke Štrougalově chatě na Mořině a dál už ne. Takže jsme obstarali frézu z libereckého stadionu a během soboty sváželi potraviny na rolbě. Původní skauti se začátkem 70. let změnili na „tomíky“ - Turistický oddíl mládeže pod libereckou Lokomotivou se sídlem v sokolovně v Jablonecké ulici. Tam byl i hlavní organizační štáb. Zásobování ale neznamenalo jen jídlo a pití pro závodníky, ale i pro traťaře a kontroly venku. Fasovali obložené chleby a placatici rumu. Tu jsme vozili i policajtům, co nám hlídali křižovatky. Tenkrát to ještě šlo.

Tolik let jste strávil s Jizerskou padesátkou. Jel jste ji vůbec někdy?
Nikdy. Byl jsem potřeba jinde. Na trať jsem se dostal jen tehdy, když bylo nutné na ni naházet sníh. Na Padesátku jsem se vždycky koukal z té druhé strany a musím vzdát velký dík těm stovkám lidí, kteří pracovali v těžkých podmínkách, zdarma a ve svém volnu - silničářům, horské službě, lesákům, lidem z tělovýchovných oddílů a jejich rodinám. Na fotkách v novinách ani v televizním vysílání sice nebyli, ale bez nich by se neobešla ani jedna Jizerská padesátka.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Jediným místem v Česku s dlouhodobým výskytem vlka jsou Beskydy.
Vlci poprvé útočili na Frýdlantsku, kraj platí rekordní odškodné

Historicky zatím nejvyšší odškodné za napadené a sežrané ovce vyplatil Liberecký kraj chovatelce z Jindřichovic pod Smrkem. Téměř 74 tisíc korun získala za 37...  celý článek

Radek (vlevo) a Jiří Nožičkovi v Tatře 603 Gustáva Husáka.
V Lomnici renovují auta za desítky milionů. Nejvíce si cení Tatry 80

Malý ekonomický zázrak se odehrál v Lomnici nad Popelkou. V roce 1991 založená firma Vetren tam začínala v garáži renovovat automobilové veterány, dnes patří k...  celý článek

Marek Řeháček nyní vydává hned dvě nové knihy. Na snímku je s publikací...
Socialismus táhne víc než Němci, říká literát. Vydává dvě nové knihy

Tajemník jabloneckého magistrátu Marek Řeháček, známý lokální patriot, vydává dvě nové knihy pojednávající o místech, jež leží nad Nisou. První je o...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.