„Shodou okolností to bylo přesně na den sedmdesát let od protržení nedaleké přehrady na Bílé Desné. To ale nikdo nenaplánoval. Byla to shoda náhod,“ vzpomínal Pavel Ševčík, který na josefodolské přehradě strávil jako hrázný dvaatřicet let, než jej vystřídal jeho syn.
Stavba přehrady odstartovala před čtyřiceti lety. Ševčík sem nastoupil coby hrázný v roce 1982, kdy ji teprve napouštěli. „Tehdy tam ani nebylo bydlení. Bylo nás tam osm a střídali jsme se na směny. I přes noc. Každá přehrada je při napouštění sledovaná obzvlášť bedlivě. Napouštěli jsme čtyři roky. Ne proto, že by v Kamenici nebylo dost vody, ale protože jsme ji pořád testovali. Deset metrů napustili, pět upustili, a pak kontrolovali, co voda udělala.“
Náčrt přehrady je k vidění už ve staré mapě z roku 1924, i když tehdy byla kousek výš. Byla totiž mezi sedmnácti místy, vytipovanými pro stavbu přehrad na konci 19. století.
Z měsíční krajiny kanadské jezero
„Když se pak stavěla, bylo to hrozné – úplná měsíční krajina až k Blatenskému údolí. Těžilo se tam asi milion kubíků materiálu na sypání hrází. Nikdo si nedovedl představit, že za osm let z toho bude kanadské jezero, které lahodí oku. Spíš by teď bylo potřeba udělat průhledy mezi stromy, aby si lidé vůbec všimli, že jdou kolem jezera,“ míní Ševčík.
Před vznikem přehrady v sedmdesátých letech minulého století byly hlavní zásobárnou pitné vody pro Liberec podzemní zdroje v Podještědí a na Českolipsku. „Začaly do nich však pronikat škodlivé látky z chemické těžby uranu a hrozilo, že poškodí zdraví obyvatel,“ vysvětlil Ševčík.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
S josefodolskou přehradou se před čtyřiceti lety počítalo dokonce i pro Českou Lípu. Podle tehdejších prognóz měla mít v roce 2040 dvě stě tisíc obyvatel. Předtím, než voda z nádrže do Liberce docestuje, projde úpravnou v Bedřichově. Jak dlouhé jsou vlastně všechny podzemní chodby, související s přehradou?
„Necelé čtyři kilometry. Nejvíc má štola do Bedřichova – dva a půl kilometru. Štola v hrázi měří skoro půl kilometru, odtokový tunel přes čtyři sta metrů. Při hloubení se používal stejný razicí štít jako při výstavbě pražského metra. Do úpravny vody v Bedřichově letí z přehrady za vteřinu dvě stě litrů vody,“ zmínil Ševčík.
Hráz přehrady tvoří dusaný perk, tedy zvětralá jizerskohorská žula. „Pěchovala se dvacetitunovým vibračním válcem. Byla tak tvrdá, že se do ní nedala pořádně zarazit špice krumpáče,“ vzpomínal Ševčík.
Na dně přehrady se zrodil hit Rikatádo
Sypané hráze přehrad se dříve čas od času tu a tam protrhly. Josefův Důl je prý bezpečný. „Čidla měří tlak v hrázi po dvou minutách a každých patnáct minut se údaje zaznamenávají do historie. Že se s přehradou může něco stát, bychom věděli tři čtvrtě roku dopředu. Na přítocích do ní měří srážky pět stanic a data z nich míří do počítačového systému. Pokud by kvůli extrémním srážkám hrozilo nebezpečí, spustil by se automaticky alarm. Ale ani při největších lijácích neodtékalo z nádrže víc vody, než může Kamenice pojmout. Po dokončení přehrady nebyly na jejím horním toku ani jedny povodně,“ objasnil Ševčík.
Na dnešním dně přehrady se dokonce zrodil veleslavný trampský hit Rikatádo. „Kamenice se točila v nádherném údolí, kde leželo sedm trampských osad,“ potvrdil Ševčík.
„Plány na výstavbu přehrady se mnoha lidem nelíbily, ale za socialismu komunistická strana poručila a diskuze skončila. Dnes přehrada vypadá jak kanadské jezero a patří k nejnádhernějším místům v Jizerských horách. I k nejnavštěvovanějším. Když jsme na ní s manželkou ještě bydleli, mluvila o ní jako o příliš hlučné samotě. Ročně kolem ní projde sto osmdesát tisíc lidí.“
