Pod názvem LVT aneb Liberec ve tvářích II je prezentuje na nové výstavě ve vratislavických Desítkách. Drbohlav navázal na úspěšnou loňskou výstavu LVT, kterou chtěl lidem ukázat, že Liberec je bohatý na velké osobnosti.
Před jeho objektivem tehdy zapózovala zhruba čtyřicítka herců, sportovců, ale i podnikatelů nebo lidí, kterým osud nepřál a stihl je vážnou nemocí, s níž statečně bojují. Impulsem pro Drbohlava byla i smrt jeho dcerky.
Výstava, kterou jí věnoval, zaznamenala obrovský úspěch, k vidění byla na několika místech. Přesto ani LVT II podle Drbohlava nezakončuje výčet největších osobností v kraji. „Ještě je tolik lidí, co bych chtěl vyfotit,“ říká fotograf.
Co způsobilo pokračování LVT?
Rozhodně reakce od lidí. Nečekal jsem, že to bude takhle úspěšné. Donutilo mě to ke dvojce. Na vernisáž jedničky dorazilo snad nejvíc lidí, co jsem kdy v Liberci na podobné akci viděl.
Na jaké osobnosti jste se zaměřil?
Byl jsem trochu odvážnější než v jedničce a dal jsem tam takové osobnosti, které zas až tak moc lidí znát nebude, ale dle mého by tam měly být. Není to letos vyloženě postavené na profláknutých tvářích, i když tam jsou samozřejmě také. To, co jsem se tam bál dát loni, jsem tam dal letos. Většina osobností má vztah ke kultuře, okrajově tam je i sport, ale ten jsem účelově nechtěl. Třeba fotbalisty hodně lidí zná a nemyslím si, že by měli být ještě více zviditelňovaní.
Buďte konkrétnější...
Za fotbalisty je tam trenér Slovanu Jindřich Trpišovský. Ten mi přijde jako větší osobnost, než celá ta jedenáctka dohromady.
Pojďme na ta méně známá jména.
Cením si, že jsem mohl fotit Rudolfa Mihulku, učitele a propagátora jazzu. Rozjel tady jazzovou scénu, v základní umělecké škole řídí velký bigband a myslím si, že je to legenda. Na tom jsem se shodl i s muzikanty, se kterými jsem se o něm bavil. Dalším takovým člověk je třeba Lenka Pischelová z baletního souboru divadla F. X. Šaldy. Je to pozoruhodná žena, vyučuje tanec, přitom ji znají jen spíš kulturně založení jedinci, což je trochu škoda. Ale herců je na LVT přehršel...
Například?
Ladislav Dušek, Jana Hejret Vojtková, oba z libereckého divadla, nebo třeba Pavel Liška či Jakub Žáček.
A co další odvětví?
Zajímavý je třeba Jaromír Peterka, podnikatel, který si splnil americký sen. Z panelákového bytu udělal za tři roky firmu s milionovými obraty! Dnes spolupracuje například se Škodou Auto.
Radek Drbohlavfotograf Narodil se 2. 3. 1971 v Liberci. Fotografování se věnuje odmalička, ale jako profesionál teprve pět let. Zaměřuje se především na lidi a krajinu, ale fotografuje i svatby nebo produkty. Výstava Liberec ve tvářích II Výstava představuje portréty lidí, kteří zanechali velkou stopu ve svém oboru a tím udělali čest městu Liberec. K vidění je v Kulturním centru 101010 ve Vratislavicích.  Radek Drbohlav. |
Jeho si nejvíc ceníte?
Nejvíc si cením Otakara Binara, který navrhoval interiér hotelu Ještěd. Už proto, že se za život mockrát fotit nenechal. Chtěl jsem ho už loni, ale jeho zdravotní stav to nedovoloval. Letos to vyšlo. Druhý, koho si nejvíc cením, je Jirka Jiroutek, jeden z nejznámějších fotografů. Má například certifikát evropského profifotografa, což má jen pár lidí v republice. Vydal například Fenomén Ještěd. Byl jsem z toho nervózní, protože jsem fotil někoho, kdo fotil osobnosti jako Václava Havla. Ale byl s fotkou spokojený.
Máte nějaký fígl, jak velká jména přemlouvat? Už teď jste na zhruba sedmdesátce lidí, to už člověk nějaké zkušenosti získá. Dařilo se vám to letos snáz?
S loňským ročníkem se to nedá srovnávat. Většina lidí, které jsem oslovoval, mě neznala. Letos už to bylo daleko lepší, někteří lidé se mi dokonce sami nabízeli, což mi přišlo komický (smích). Spíš se mi stalo, že je spousta lidí, se kterými jsem se nestihl potkat. Například Petr Nedvěd, s tím „bojuju“ už dva roky – vždycky přijede, pak si to rozmyslí a odletí někam do Ruska (smích).
Co zajímavého osobnosti vyprávěly?
Například s panem Binarem to bylo úžasné! Bydlím pod Ještědem a už když jsme ke mně jeli, ptal jsem se ho, jaké to je na ten Ještěd takhle koukat. A on hned spustil a asi hodinu a půl vyprávěl o tom, že to tenkrát byl zázrak, že to vůbec postavili. Vzpomínal, jak musel přemluvit ženský v továrně, aby si vzaly noční směnu, když potřeboval vyrobit atypické kachličky. Výborný byl i pan Dušek! Vyprávěl mi o Františku Peterkovi, kterak byl vtipálek i v soukromí. Když pak byl Dušek v nemocnici po vážném úrazu, přišel k němu Peterka s pohřebním věncem. To jsem se mlátil smíchy!
Byl naopak někdo stručný, rychlý?
Jediná rychlovka byl Pavel Liška. Ten mě nejvíc odboural tím, že přijel na motorce, na které cestuje po světě. Přijel v holinách a kšandách a říkal: Stačí to takhle? Říkal jsem si, jestli to mám retušovat, ale pak jsem si uvědomil, že takhle je to víc on. Myslím si, že takhle chodí i po Václaváku (smích).
Loni mezi tvářemi Liberce nebyl žádný politik. Je tomu letos jinak?
Letos poprvé jsem tam politika dal. Uvidíme, jak se to obrátí proti mně, ale chtěl jsem tam Lukáše Pohanku, starostu Vratislavic. On je snad jediný politik, který spojuje lidi. Sedí mi lidsky. Vratislavičtí jsou fakt hrdí na Vratislavice. Oni třeba můžou nadávat na pana Pohanku, ale Vraťák je pro ně dobrá adresa.
Minulý rok byly na výstavě i méně známé, ale o to nadějnější tváře, například Dominik Lakatoš. Sledujete tyto osobnosti dál? Jak se jim daří a jestli jste se v nich nespletl.
S Dominikem to byla opravdu trefa. Kdybych si měl letos nějakého hokejistu vybrat, byl by to opět on. Jedna tvář se mi tam ale z loňska opakuje.
Kterápak?
Malý Jiřík, těžce nemocný kluk. Byly na něj velké ohlasy, lidi se mě ptali, jak je na tom teď. Loni to s ním bylo otevřené, měl před léčením. Letos nevypadá tak dobře, jako loni, ale zase je na tom psychicky o dost líp. Když jsem ho fotil, zeptal jsem se, jak se má. A on ukázal zdvižený palec. Ta fotka mě úplně chytla. Říkal jsem si, že my tady občas řešíme kraviny, a ten těžce nemocnej kluk přes to všechno řekne, že se má dobře. Je to úžasnej bojovník!
Pojďme k samotné podobě fotek. Působí na mě temným dojmem, většina z nich je černobílá...
Loňskou výstavu jsem dělal v emocích, kdy mi zemřela Mia (dcera, pozn. red.), a celé to období bylo ponuré. Letos je situace přeci jenom jiná, ale přesto jsem se snažil fotky stylizovat podobně. Drtivá většina fotek je černobílá, ale k někomu mi to nesedí, a tak jsem zvolil barevnou. Chtěl bych, aby to jednou byla ucelená sbírka. Přesto mám pocit, že letos ty fotky nejsou tak ponuré.
Chtěl byste ucelenou sbírku - znamená to, že ještě všechny osobnosti Liberce vyfocené nemáte?
Zdaleka ne. Ještě je tolik lidí, co bych chtěl vyfotit. Našlo by se jich snad dvě stě, aspoň pro mě.
Takže bude LVT III?
Myslím, že nebude (smích). Bije se to ve mně, už letos to bylo náročné spojit s prací - mám rodinu, potřebuji vydělávat. Ale velmi mi pomohl Luboš Beránek z Těl, kterého považuji za duchovního otce obou výstav, vždyť to on vymyslel název a zkratku, tedy LVT - Liberec ve tvářích. Ale i přes to se kloním k tomu, že trojka nebude, byť mě všichni přemlouvají, a to už teď. Jediný, co mě na tom láká, aby sbírka byla ucelená a osobností bylo sto. A pak bych počkal třeba patnáct let, než dorostou další osobnosti.
