K tomu slouží nejen její vnější podoba, na kterou autor použil mozaiku nebo lahve od vína, ale především klidová zóna v jejím nitru. „Je tam poměrně malý, zato vysoký prostor, připomínající náboženské stavby,“ říká Trpák.
Právě prosklenými částmi budou ve dne pronikat do útrob sluneční paprsky podobně jako vitrážemi katedrál či bazilik, v noci zase sochu rozzáří světla umístěná uvnitř. „Právě ona průsvitnost má připomínat proudy myšlení, které do hlavy a z ní směřují jako myšlenky,“ vysvětluje autor.
A to není jediné technické vybavení pět tun těžké a čtyři a půl metru vysoké plastiky. „Uvnitř si k odpočinku může každý pustit svoji oblíbenou muziku, kterou jednoduše nahraje do sochy z mobilu pomocí bluetooth,“ upřesňuje Trpák. Nastat tak může i situace, kdy se z komorního prostůrku bude linout řev rockové kapely nebo třeba frázování mladičkých rapperů. I takové situace Trpák vítá.
Socha se postupem let změnila
Ten na soše pracoval od roku 2012. Tehdy vznikla její první verze, která se v průběhu let vypracovala do současné podoby. Mezitím stála například na náměstí v Českých Budějovicích nebo v Bratislavě. Postupný vývoj sochy ale není podle autora nic neobvyklého: „Dělal to tak například i Michelangelo.“ Socha už je podle něj hotová a Liberečané tak mají možnost spatřit ji v jejím konečném stádiu.
Místo zaujala po vzoru předchozích děl, jako byl naposledy (A)symbiont od Barbory Krninské nebo před ním sousoší tří koček od liberecké výtvarnice Martiny Klouzové-Niub, na náměstí u radnice poblíž památníku obětem okupace v roce 1968. Sem ji umístily hned dva jeřáby. „Z instalace mám radost, myslím si, že tady působí dobře. Dovedu si ji ale představit i někde v přírodě, třeba parku nebo zahradě,“ soudí Trpák.
Ten se řadí mezi velké zastánce soch ve veřejném prostoru a dokonce organizuje sochařské výstavy. „Jsem rád, že sochy putují po městech. Obecně do architektury a veřejného prostoru patří víc než třeba do galerie. Socha potřebuje mít kontext s daným místem, vést s ním dialog. Je to pak oboustranně výhodné.“
Místo oceňuje i Jitka Mrázová, která sochy pro Liberec už několik let vybírá a objevila i V-myšlení. „Ono nejde jenom o to výtvarné dílo, ale stává se i sociálním a sociologickým aspektem města. Lidé se podle sochy orientují, mluví o ní. Rozvíjí i turistický ruch,“ míní Mrázová a pokračuje:
„V Čechách je toho pořád málo, dovolím si říct, že jsme ve vnímání soch sto let za opicema.“ Podle Mrázové by tak mělo město sochu zakoupit a najít pro ni vhodné umístění. „Byla by to pro něj investice do budoucna, zhodnotilo by tím svůj majetek“ míní. Za pravdu jí dává i Trpák. „Liberec je v tomto dost ojedinělý. Nakoupil už tolik soch, kolik snad žádné jiné město,“ dodává. Socha bude kolemjdoucí nabádat k zamyšlení do konce července příštího roku.
