„Je to asi jeden z největších rozdílů oproti misi v Afghánistánu. Pozorovatelé OSN nosí modré barety nebo čepice a zbraně mít nesmí. Strach samozřejmě člověk někdy má, ale nesmí vás paralyzovat. Rozdíl je i v tom, že se tam musíme umět o sebe postarat sami, včetně sehnání jídla, je tam mnohem větší izolace. Do toho pralesa provincie Jižní Kivu nás musel zanést vrtulník, let trval šedesát minut. Po silnici se tam nedá dostat,“ vzpomíná první liberecký chemik, který působil jako pozorovatel na misi OSN.
V rovníkové Africe, kde průměrné teploty šplhají k pětatřiceti stupňům Celsia a kde je kvůli osmdesátiprocentní vlhkosti vzduchu jak v prádelně, člověka ohrožuje i nebezpečná malárie nebo žlutá zimnice, strávil celý rok. Nejtěžší bylo odloučení od rodiny, na misi odjel od osmiměsíční dcery.
„Po dvou nebo třech měsících v poli má člověk nárok na dovolenou, jezdíval jsem domů. Aspoň trochu jsem se tam spravil. Psychicky i fyzicky,“ popsal šestatřicetiletý voják.
Největší mírová mise na světě
V Demokratické republice Kongo, dřívějším Zairu, působí vojáci OSN v rámci mírové mise MONUSCO. Je největší na světě, s 20 tisíci příslušníky, z nichž je 500 pozorovatelů, jde o největší mírovou misi OSN na světě. V zemi před lety skončila občanská válka, stále v ní ale panuje chaos, boje ozbrojených skupin o moc a doly na diamanty nebo drahé kovy.
Podle Klimpery se i sami obyvatelé vyzbrojují, aby se chránili před rabujícími ozbrojenci či před špatně placenými a mnohdy nekorektními příslušníky armády. Běžné je masivní znásilňování žen a další porušování lidských práv. O tom všem podávají pozorovatelé OSN zprávy.
„Konžští vojáci by měli pracovat pro vládu, ne vždy ale dělají dobře svoji práci. Rabují, znásilňují a podobně. Mnohokrát jsme na kontrolních stanovištích zažili totálně opilé nebo zdrogované vojáky. Pokud by se ale vyskytl problém ze strany modrých přileb, ve zprávě jsme to museli zmínit také,“ popisuje práci pozorovatelů Aleš Klimpera.
Vojáci OSN tak jezdí, nebo se spíš v terénních nissanech brodí bahnem pralesa od vesnice k vesnici a mluví s místními obyvateli i ozbrojenci. O bezpečnostní situaci nebo dojednávají odzbrojení. Svahilsky přes tlumočníka nebo anglicky a francouzsky.
„Člověk musí často ty informace filtrovat a ověřovat je. Přestože je to opravdu nebezpečná a nestabilní země, obyvatelé měli někdy tendenci si vymýšlet. Mnohdy vyprávěli o ozbrojencích, co je přicházejí terorizovat odněkud z hor, protože věděli, že se tam nedostaneme. Byl na nich ale taky vidět strach mluvit otevřeně o násilí vojáků. My jsme byli také v uniformě.“
Jedinou ochranou je helma a neprůstřelná vesta
Jedinou ochranou pozorovatelů při přesunech v nepancéřovaných autech byla modrá neprůstřelná vesta a helma. Při kontaktu s vesničany je ale pozorovatelé OSN pro navození větší důvěry odkládali.
Týmu Aleše Klimpery se násilí vyhnulo. Pozorovatelé v jiných částech země během jeho roční mise ale takové štěstí neměli. Dav je třeba vytáhnul z auta nebo poničil terénní vozy.
Aleš Klimpera se pohyboval hlavně na východě země bohatém na suroviny. Právě tam jsou přestřelky nejčastější. I kdyby se ale vojáci OSN stali svědky konfliktu, nesmějí do něj zasahovat.
„Asi nejnebezpečnější situaci jsme zažili, když rebelové napadli konžské vojáky. Byli od nás jen stovky metrů. Počítali jsme výstřely, létaly z útočných pušek, ale i z protitankových zbraní nebo minometů. Vojáci střelbu opětovali. V takové situaci jsou jasné pokyny - evakuovat tým. Sbalili jsme batohy, vysílačku a v autech vyhledali nejbližší základnu modrých přileb. Tam jsme měli alespoň nějakou jistotu, že nás ochrání. Naší jedinou zbraní bylo vyjednávání. Pro vojáka je to nezvyklá situace.“
Jen během tří měsíců zhubl v Africe deset kilo. Shánění potravin bylo obtížné, vaření muselo brát ohledy i na muslimy z jeho týmu. „Asi nejvíc jsme jedli kuře s rýží. Platili jsme si ženu, která uvařila, když jsme se vrátili z patroly. Balenou vodu jsme dostávali ze základny vojáků OSN, litr a půl na den. Měli jsme ale taky tablety na úpravu vody. Tamní voda je nebezpečná,“ přiblížil Klimpera.
Možná překvapivě byl kontakt s rodinou poměrně snadný. V domku, kde uprostřed pralesa pozorovatelé OSN bydleli, fungovaly díky naftovým generátorům počítače i s připojením na internet. Do Evropy se dalo dovolat i mobilním telefonem. „Lidé tam často nemají co jíst, ale fungují tam tři operátoři.“
Aleš Klimpera během roku sloužil s vojáky patnácti národností. Své dva kolegy z české armády, kteří s ním do Afriky odlétali, potkal jen jednou. „Dovedu si představit, že se ještě někdy do Afriky vrátím, ale ne už do Konga. Neudělalo to na mě dobrý dojem. Nevím, jestli ti lidé o pomoc vojáků OSN stojí,“ uzavřel Aleš Klimpera.
