Skupina Jarret.

Skupina Jarret. | foto: Petr Bíma

Jarret mají šesté album. Muzikou se ale živit nechceme, říká kytarista

  • 0
Jarret jsou jednou z nemnoha libereckých kapel, které se proslavily v celostátním měřítku. Už léta úspěšně míchají rock s folkem a dalšími hudebními vlivy, inspirací pro jejich název byl lehký nesený tanec jarret. Nyní vydávají šesté album. „Jmenuje se Soulásky a samolásky,“ říká kytarista Michal Kadlec.

Soulásky a samolásky - co to znamená?
Je to jedna z našich typických slovních hříček, které se v názvech našich alb objevují. My jsme měli na obal nafocené obličeje, které vyslovují samohlásky. Grafik Petr Bíma, se kterým už léta spolupracujeme, přišel s nápadem nedat na obal obličeje, ale jenom ústa. Je to čistá bímovština, která navíc působí trochu warholovsky.

Je něco, čím se toto album liší od těch předchozích?
No jasně. Liší se hlavně v tom, že už tam není ani jedna píseň od našeho bývalého spoluhráče a dlouholetého spolupracovníka Bohouše Vašáka. Na desce jsou věci od Jakuba Nohy, od mého bratra; ty už byly i na předchozích nahrávkách. Přibyli nám Ivan Jecha a Pavel Havlík - Ivan s námi dříve hrál a u Pavla Havlíka v hudebce jsme všichni začínali. A snad po dvaceti letech napsala jednu píseň naše zpěvačka Hanka Skřivánková.

Její skladba se jmenuje Sexy nimrod, to zní vcelku zajímavě...
Ano. Hanka napsala text, v němž to nám chlapům pěkně natřela.

Vyvíjí se Jarret na novém albu nějak hudebně nebo se držíte zaběhnutého modelu?
To je těžké. Nám totiž vždycky vyčítali to, že vlastně nemáme žádný styl. Říkali - vy tam máte jazzovou písničku, pak takový chillout, další věc je bigbít - pro folkaře je to někdy moc a pro rockery zase málo. A tahle žánrová pestrost je obsažená i na nové desce.

Vidím, že se opět natáčelo ve studiu Svárov. Proč?
Je to poprvé, co jsme se se stejným týmem lidí vrátili do téhož studia. Ve Svárově jsme natáčeli už předešlou desku Za hrany a moc se nám to líbilo, spolupráce běžela hladce. Celé cédéčko bylo hotové za pět dnů, ale měli jsme zaplacených deset, takže jsme si mohli ještě dotáčet kytary, tamburínu, prostě si s tím hrát.

Jak se u Jarretu rodí nové písně? Jde o složitý tvůrčí proces nebo to z vás padá takzvaně samo?
U nás je to spíš otázka aranží. Ty nám trvají třeba rok, než jsme s nimi spokojení. Stane se také, že se udělá nějaká věc a ta se pak za stálého míchání vyleje do záchoda (směje se). Máme v kapele takový princip, že když se někomu něco nelíbí, musí přijít s návrhem, jak to udělat jinak.

Ptal jsem se proto, že v zásadě existují dva druhy kapel: jedni přijdou do studia a mají 30 věcí, z nichž pak vyberou ty nejlepší. Druzí jsou naopak rádi, že vůbec těch 13 písní na desku s bídou dají dohromady.
My to máme tak, že když je hotových třeba pět šest nových věcí a dvě rozdělané, řekneme si - co kdybychom tak za rok a půl začali točit? To už zbývá udělat tři další a je to. V případě téhle desky už dostal hudební režisér Petr Binder nahrávky půl roku dopředu a mohl se k nim nějakým způsobem vyjádřit.

Měl nějaké zásadní připomínky?
V tomhle případě měl připomínek strašně málo, u předchozí desky jich bylo víc, tam jsme museli některé věci předělávat. Postupně ale zjišťujeme, že snad ani nemá moc cenu dělat nové písničky.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Proč, proboha?
Hrajeme v klubech i na festivalech. Festivalové bloky jsou krátké, klubové delší, ale stejně nezahrajeme víc než takových pětadvacet věcí. Když pak točíme šesté cédéčko, zjišťujeme, že máme k dispozici šedesát písniček - a co s nimi? Takže se zamýšlíme nad tím, jestli se nevydat cestou singlů a dávat o sobě vědět tak nějak průběžně.

Deska je ale dobrá třeba pro ty, kteří si ji rádi pustí doma nebo v autě...
To ano, ale i kdybychom těmhle lidem vydali co rok singl, tak to principiálně splní svůj účel taky.

Naťukl jste výhled do budoucna - jakým směrem se bude Jarret ubírat? Jaký hudební vývoj bude třeba absolvovat?
Vnímáme třeba, že poslední dobou zanikly některé legendární folkové festivaly, ale na druhou stranu se zase rodí menší multižánrové festivaly, které pořádají sdružení, spolky nebo sami muzikanti. Každopádně o nějakém našem případném cíleném směřování ve stylu - tak jo, teď do toho zapojíme víc elektroniky - nikdo z nás nepřemýšlí. Nás baví uchopit písničku a pojmout ji trochu jinak. Kdybychom všichni aranžovali tak, že bychom si sedli a hráli na kytary, tak by z toho vzešlo nejspíš to, co se teď dá slyšet v rádiu. Otázka je, jestli to, že v rádiu nejsme, je dobře nebo špatně. Z hlediska uživení se je to špatně, ale na druhou stranu - my se tím živit nechceme.