Když Daniel Geremus Jiřička tvoří, nepije. Alkohol by zaplašil múzy. Pak ho potkávají kamarádi, často bezdomovci a podivíni, a ptají se, co s ním je. Sám o sobě tvrdí, že jsou v něm dvě osobnosti. Když zvítězí ta správná, je z něj rodinný typ, který myje nádobí a maluje obrazy.
Když však jako v příběhu skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona, zvítězí nad Jekyllem pan Hyde, zmizí třeba na několik dní do putyky.
„V jeho ateliéru vznikla už celá řada pozoruhodných prací,“ tvrdí ředitel lomnického muzea Jan Drahoňovský. Tady Geremus od 2. listopadu k pětačtyřicátým narozeninám už potřetí vystavuje.
„Základem Jiřičkovy tvorby jsou až bizarní náměty, ovlivněné v mnohém výtvarnými projevy jeho velkých vzorů, Katalánce Salvadora Dalího a lomnického malíře Josefa Kábrta,“ dodává ředitel. Ale spíše se do žádné škatulky nevejde.
Více než pět set děl, která za svůj život Jiřička stvořil, přitom vzniká ve stěsnaných prostorách panelákové garsonky.
Kdy jste se dostal k malování?
Jsem opravář zemědělských strojů. Většinou jsem si kreslil jako dítě, nebo při vyučování. Během učňáku jsem šel do výtvarného kroužku za trest, protože jsem do té doby v žádném nebyl. Učitel mi zabavil sešit s kreslenou erotikou, tak mě tam šoupnul. Pak vojna, svatba, postavit dům a když bylo tak nějak všechno hotové, tak jsem v roce 1995 začal věnovat malování trochu víc. Takže žádná škola, všechno metoda pokus, omyl. Byly knížky, ale z těch jsem se mnoho nedozvěděl.
Žádné studium?
Občas zabrouzdám po internetu na nějakou techniku malování. Ale když to čtu, tak mě to v podstatě ruší. Nikdy jsem nečetl ani návody co, kde a jak zapojit. Tak i v malování se spoléhám na intuici.
Jak jste se dostal k jménu Geremus?
To je po matce. Je Polka a jmenovala se za svobodna Geremus. Mně se to vždycky líbilo, tak jsem ho použil, když už mám na něj tak nějak z poloviny nárok. Potom se mi to hodilo třeba v Rakousku. Oni vysloví Herr Geremus, ale zkuste po takovém Rakušáku, aby řekl Herr Jiřička! To jenom protáhnou obličej a řeknou: Was?
Kromě děl inspirovaných Dalím nebo Kábrtem se u vás vyskytují portréty. Dokonce bych řekl, že jste specialista na Divadlo Járy Cimrmana.
Hodně je u malování poslouchám.
Mezi vaše velké obdivovatele patří rakouský sběratel výtvarného umění Erik Inselbacher. Jak jste se k němu dostal?
Dříve sem jezdil za lomnickým krajinářem Františkem Patočkou. Někdy v roce 2001, kdy jsem měl v Lomnici první výstavu, jsme se seznámili. Dnes vlastní několik mých obrazů.
Namaloval jste na 500 obrazů. Přesto: dá se tím uživit? Vždyť většina malířů se dočká uznání až po své smrti.
Ve většině případů to pravda je. Myslím si ale, že by člověk v životě měl dělat především to, co umí a co ho baví. V téhle společnosti je zástup strhaných, unavených lidí. A když se jich zeptáte, kdy hodlají žít, tak odpoví, co všechno musí zaplatit a že to teď nejde. Pro mě je důležité, že si mohu dělat to co chci, kdy chci a jak chci. Odpověď zní: Jsem na úřadu práce, ale maluju. Nebo ještě jinak: díky nemoci zad mám výběr práce zúžený, na invalidku nedosáhnu a musím počkat, až se proslavím obrazy. A jestli to bude až po smrti, tak mám smůlu. Alespoň něco dostanou děti.
Svoboda je pro vás přednější, než peníze?
Žiji za sedmdesát korun na den. Vlastně míň, něco spolknou cigára. Ale nestěžuji si. Vybral jsem si to. Ale štvou mě jiný věci. Tři roky jsem zametal chodníky. To bylo těsně před Vánoci, říkám si: ještě musím oddělat ty hodiny, abych dostal socku, a přišel za mnou Rom, kluk co ho znám odmalička. „Že se na to nevybodneš. Počkej, já ti něco ukážu.“ Odešel na radnici, za dvacet minut přišel a v ruce 16 tisíc. „To ti dali jen tak?“ „Ne, řekl jsem jim, že nemám na dárky. Normálně mi dali socku a teď ještě 16 litrů,“ říká. A šel hrát bedny. To mi hnulo žlučí.
Kam chodíte na inspiraci?
Večer si lehnu a ve stavu, kdy se uvolní myšlení a vypnou všechny ty složenky, mně přicházejí nápady. Pokusím se je zafixovat, abych si je ráno ještě pamatoval. Ono mi je totiž večer za líno vstát a něco si poznamenat, a tak čekám, že se myšlenka dočká rána. A když ne, tak za to nestála. A pak ještě občas přichází autocenzura, že člověk prostě řekne, že to je ujetý. A protože neberu žádný drogy, tak je ta autocenzura někdy hodně tvrdá.
Proč nevystavujete více?
Galerie nechtějí. Vždy raději upřednostní „umělce se školou“ před klukem z učňáku. Byť by maloval pěkně. A komerční galerie jsou příliš drahé.
Co říká přítelkyně na vaše malování?
Potkali jsme se asi tři měsíce po rozvodu. A řekl jsem jí na rovinu, že jsem volnomyšlenkářský typ. I když je pravda, že ženský mají ve zvyku vás trochu korigovat. Přesto, že předtím všechno odsouhlasí. Říká, že jeden grunt dva lumpy neuživí. Ale jinak mě chválí, kudy chodí.
A kdy začnete vydělávat?
Dneska je to tak, že když něco prodám, tak to vrazím zpátky do barev a štětců.
Kde všude jsou vaše obrazy?
V Polsku, Rakousku, Austrálii, USA nebo taky Vietnamu. Jeden obraz je tam. To tu byl vietnamský hospodský a chtěl namalovat. A když jsem mu to přinesl, říká: „Špatný.“ Oponuji: „Ale vždyť seš to ty!“ „Malý ramena.“ Tak jsem mu namaloval ramena jako Schwarzeneggerovi a povídá: „Dobrý.“ Rok to viselo v hospodě, než odletěl domů. Zaplaťpánbůh! To byla malířská ostuda.
