Povodeň napáchala v Heřmanicích obrovské škody (snímek krátce po opadnutí hlavní vlny).

Povodeň napáchala v Heřmanicích obrovské škody (snímek krátce po opadnutí hlavní vlny). | foto: Ota Bartovský, MF DNES

Měsíc po tragédii: smetená půlka domu opět stojí, zbývá ale spousta práce

  • 20
Měsíc po ničivé povodni, jež se prohnala Libereckým krajem, lidé ještě stále uklízejí spoušť, kterou voda zanechala. Nejvíce potřebují peníze a hezké počasí.

Dá si frťana a pak se pouští do práce. Začíná tak každé ráno. "Abych to všechno líp vydržel," říká Jiří Listopad z Heřmanic. Je měsíc po ničivých povodních, které se přehnaly Libereckým krajem, a my se vracíme do jedné z obcí, kde rozvodněná řeka Oleška smetla několik domů a další poničila.

Ještě stále to tu vypadá jako po válce, největší nepořádek už sice místní lidé, vojáci, hasiči, policisté i dobrovolníci z celé země uklidili, rozbahněné cesty a polorozbořené domy však jasně připomínají, kudy se před čtyřmi týdny prohnala voda.

"Otevřela mi půlku domu," ukazuje Jiří Listopad. Nemusím mít ani velkou fantazii, abych si tu pohromu představila. I když už je otvor zčásti zazděný, spousta práce ještě bývalého zedníka čeká.

"Snažil jsem se vodu zastavit pytlema, ale šla rychle nahoru. Pak utrhla dveře do domu, tak jsem utekl za roh a tam počkal, až trochu opadne," popisuje, co se stalo v sobotu 7. srpna.

"Jak to šlo, vyběhl jsem ven z domu a vylezl na střechu seníku. A odtamtud jsem se díval, jak se mi v domě začíná dělat díra. A pak jsem zjistil, že dům sousedky je na tom podobně."

Do vodou vymleté díry v podlaze se vešlo auto štěrku

Nábytek, kamna nebo vysavač, všechno, co měl pan Listopad v přízemí, bylo zničené. A ušetřeno nezůstalo ani patro. "Pojďte se podívat dovnitř," zve mě dál. "Tohle všechno bylo utržené, podlahy jsou pryč, tady byla velká díra, asi dvoumetrová, jak to tady voda podemlela," ukazuje na podlahu. "Vešlo se sem auto štěrku."

Procházíme domem. "Tady teď bydlím,mám tu kuchyň," vede mě k jedné z místností. "Sklep byl plný bláta, pomáhali mi ho čistit nějací skauti." Pokračujeme do prvního patra. "Podlaha byla dole, tu jsme zvedli a vyrovnali. I strop budu muset strhnout, je ohnutý. Nová bude střecha a okna dám plastové," popisuje muž.

Když se na dům z roku 1903 přišel krátce po povodni podívat statik, tvrdil, že se musí zbourat. "A já tehdy řekl, že ne. Že to znovu postavím. Udělali jsme základy, pomáhali nám i městští policisté z Plzně a taky celá rodina. Teď mi přivezli trámy, zítra mi zase přijedou kamarádi i rodina pomoci a uděláme střechu," přibližuje Jiří Listopad.

Na domě je vidět kus práce, ještě hodně jí však má majitel před sebou. "Těšil jsem se na důchod. Asi si od té zedničiny neodpočinu," dodává s úsměvem. Že by však odešel bydlet jinam, o tom ani na chvilku nepřemýšlel.

"Dům mám po rodičích, narodil jsem se tu. Kam bych šel, znám tu všechny sousedy," dodává. Než se ráno pustí do práce, dá si frťana. "Abych nebyl měkkej," říká. Pojišťovna mu nic nedá. "Když rodiče zemřeli, pojistku jsem zrušil. Chtěl jsem založit novou, ale chtěli po mě deset tisíc. Kde bych je sebral?"

Na zahradě stojí seník a u něj králíkárna. "Přežilo jen pár králíků i fena se zachránila. Je vyčůraná. Utekla na půdu a vodu pozorovala pěkně seshora." "A co by vám teď nejvíce pomohlo?" ptám se. "Sluníčko a peníze, když jsou peníze, může se koupit materiál a pokračovat ve stavbě."

Do domu vrazila přívalová vlna oknem a vyšla dveřmi

O pár desítek metrů dál se dáváme do řeči s Ludmilou Macháčkovou. Bydlí v jednom z nejníže položených domů. Za měsíc od povodně se jim podařilo uklidit nepořádek z domu i ze zahrady.

"Pomáhali nám vojáci i policisté, a taky hodně dobrovolníků. Vyčistili jsme studnu, takže už konečně máme vodu, byli jsme bez ní deset dní," vysvětluje mi majitelka domu z roku 1726.

Paní Macháčková mě zve dál a u toho vypráví. "Vybourali jsme, co se dalo, podlahy jsou z půlky pryč, topíme, sušíme, máme na noc otevřená okna, aby to šlo rychleji," přibližuje.

Přívalová vlna tehdy před měsícem vyrazila okno a dveřmi vyšla ven. "Tady jsem měla obývací stěnu, ta odplavala do Polska. Stejně jako veranda. Z kuchyňské linky mi zbyl jen vršek," zmiňuje.

V místnosti je teplo sálající z krbových kamen. "Tady jsme vytrhali i podlahu, aby to vyschlo také pod ní. Koupelna naštěstí přežila, stačili jsme zachránit ledničku a pračku, víc ne." Před rozvodněnou Oleškou utekli do prvního patra. "Vynesli jsme sem i labradora," dodává.

Na rozdíl od svého souseda může paní Macháčková čekat pomoc od pojišťovny. "Potřebujeme hezké počasí, aby dům vyschl. Do Vánoc bych to chtěla mít uvnitř hotové."