Nádraží, které nemělo být, bojuje v soutěži krásy. Má i výtah na pivo

  • 2
Už 116 let spojuje Českou Lípu s Libercem a přitom nechybělo málo a vůbec nestálo. Železniční nádraží v Mimoni usiluje o titul Nejkrásnější nádraží ve stejnojmenné soutěži. Síly měří s devíti dalšími. Lidé spojení s nádražím si myslí, že právě příběh jeho vzniku je důvodem, proč si vítězství zaslouží.

„Naše nádraží je unikátní svou historií, nemělo totiž vůbec být. Když se stavěla Ústecko-teplická dráha, chtěli její akcionáři trasu zkrátit od Zákup k Brništi a Mimoň úplně vynechat. Ušetřilo by to asi pět kilometrů. Jenže hrabě Hartig, místní měšťané, průmyslníci i starosta tak dlouho lobbovali ve Vídni, až zřízení nádraží v Mimoni prosadili,“ líčí Jiří Šťastný, železničář ve výslužbě a popularizátor místní historie.

Vítězství Mimoňských ale přineslo jeden problém: přišlo až na poslední chvíli, kdy všichni věřili ve vítězství kratší varianty trati. A nádraží vyprojektované pro Mimoň se mezitím postavilo v Jablonném v Podještědí. Narychlo se tak navrhla o něco odlišnější budova ve stejném stylu. Z toho důvodu má však dnes významnější a větší Mimoň menší nádraží než zmíněné Jablonné.

Nádraží prospělo průmyslu

Rok 1900, kdy mimoňské nádraží začalo sloužit lidem, byl zároveň rokem mohutného rozkvětu Mimoně. Pro zdejší průmysl bylo železniční napojení důležité.

„Hned první rok provozu ukázal oprávněnost nároku Mimoňských, neboť naše stanice vykazovala nejvyšší tržby z nákladní i osobní přepravy a byla tak z nácestných stanic pro dráhu nejdůležitější,“ zdůrazňuje Šťastný.

Přestože nádraží postavili celý kilometr od města, v mezičase se proluka mezi ním a zástavbou zaplnila domy a dnes jej město v podstatě pohltilo – navzdory faktu, že z centra sem lidi čeká slušná čtvrthodinová procházka do kopce. Ale i to mělo svoji logiku. „Tehdejší železnice byla nesmírně hlučná a od parních vlaků hrozilo riziko požárů, proto se stanice stavěly spíše na okrajích měst,“ vysvětluje Šťastný.

Poslední vrcholnou éru zažilo mimoňské nádraží ještě v 50. letech 20. století, kdy se kvůli zřízení vojenského prostoru Ralsko zřídila vlečka k letišti do Hradčan. Těžké vojenské transporty československé, později sovětské armády projížděly právě tudy. Jenže s útlumem těžby uhlí a těžkého průmyslu závislého na této surovině, spolu s rozvojem automobilismu, utichl silný ruch i na mimoňském nádraží.

Podivuhodný poklid fascinuje

Dnes tu nákladní vlaky téměř nejezdí, denně tu projede 11 párů osobních vlaků a 7 párů rychlíků. I přesto si budova postavená z červených cihel zachovává svého genia loci. Připouštějí to i zaměstnanci drah, kteří tu slouží.

„Tady je to někdy až nehorázný klid,“ libuje si výpravčí Jaroslav Jonáš. V zácviku má právě budoucí výpravčí Lenku Horákovou z Nového Boru. I tu podivuhodný poklid fascinuje. „Hezké nádraží, super kolektiv, dlouhé koleje. Co víc si může nádražák přát,“ směje se mladá žena. Služební kavalec v dopravní kanceláři obývá kočka Barča, kterou tu všichni přijali za svou. „Aspoň tu nemáme myši,“ pokyvuje výpravčí.

A ještě jedna věc poutá pozornost návštěvníků. Nádražní hospoda se pyšní jedním téměř cimrmanovským vynálezem: výtahem na pivo. „To tu vymysleli proto, aby servírka nemusela nosit nápoje až nahoru na galerii. Tak sem zhotovili originální ruční vrátek dimenzovaný na čtyři půllitry,“ vysvětluje Šťastný.