Tady týden bojoval o život. Neudělal nic víc, než že se nevěřícně díval na čoudící tanky okupantů.
Zavilý antikomunista a disident letos oslavil šedesátiny a na současné dění v Česku se z Velké Británie, kde žije, dívá stále se smutkem.
Dnes je tomu čtyřicet šest let, co vás v Liberci okupanti málem zabili. Vzpomenete si na detaily?
Samozřejmě, zavřu oči a vidím Rusáka, co do mě střílel. Vidím Jindru Kuliše, kterýho zabili.
Co jste dělal ráno, když už bylo jasné, co se děje?
Zapískal jsem na kamaráda a šli jsme na bolševický okupanty. Bydlel jsem na Horské, šli jsme do centra. V Sokolské ulici už byla kolona tanků. Házeli jsme na ně dlažební kostky. Kolona přijížděla a odjížděla v intervalech. Vedla je černá volha.
Uvědomoval jste si, že jde o život?
Ano, celý národní výbor byl rozstřílený. Už ve čtyři ráno zastřelili kluka, když šel z vinárny Gastronomu. Nezaútočili jsme první, bránili jsme zemi. Co ale zmůžou dlažební kostky proti tankům?
Miroslav Bernard
Když se začalo na náměstí u radnice střílet, kde jste zrovna stál?
Stál jsem ze strany, jak byl vchod do Sklípku. Vojáci tam ze čtyř metrů začali masakrovat lidi. Když začali střílet, udělala se u těch dveří tlačenice. V té době jsem dělal kulturistiku, svého kamaráda jsem přikryl tělem a on vyvázl bez škrábnutí. Já jsem to tam ale schytal. Nejdřív jsem to dostal do plic. Začaly se mi dělat velké krvavé bubliny, musel jsem si tam vrazit palec. Vedle mě stál kamarád Jindra Kuliš, a viděl jsem, jak se z něj rozstříkla krev. Dostal to do plic a do břicha. Pamatuji si, jak jel se mnou později výtahem na operační sál a nemocniční zřízenci mi řekli, že je na tom hůř než já.
Jaké to je, když člověka zasáhnou projektily ze samopalu?
Nejdřív to s člověkem cukne, jako když kopne kůň. Střela je horká. Teprve pak to začne bolet. Chytil jsem celkem osm kulek. Moc lidí, co přežili osm kulek ze samopalu od Rusáků, asi v zemi není. Kromě plic mi zasáhli i ruku. Ustřelili mi triceps, a pažní kost byla napadrť. Pustil jsem proto díru v plicích a chytil jsem si ruku. Pak jsem se otočil a viděl jsem šikmookého bolševika, jak střílí. Ještě mě potom střelil do kolena, viděl jsem, jak vylétla kost.
To jste neomdlel?
Celou dobu, co střílel, jsem byl při vědomí. Stříleli do davu jak vyšinutí. Vnímal jsem zběsilý obraz krve a bzučících kulek.
Jak jste se dostal do bezpečí?
Přiběhli dva kluci, hasiči, a mezi tanky mě přetáhli přes ulici. Do budovy vedle Knihy na rohu. Položili mě tam na schody, podvázali mi ruku, abych nevykrvácel, zacpali mi díru v plicích.
Pořád jste vnímal?
Ještě jo. Sanitka mě pak převezla do libereckého špitálu, kde jsem na ambulanci chvíli ztratil vědomí. Probral jsem se ve výtahu, kde byl ten Jindra Kuliš. Hrozně chrčel. Bohužel nepřežil. Převezli mě na sál. Vím, že jsem ještě před tím řekl své jméno, datum narození i telefonní číslo matky. Ještě než mě operovali, byla už ve špitále. Pak jsem byl týden v kómatu. Probudil jsem se do úplně jiného, okupovaného státu.
V nemocnici vás muselo být víc zraněných, ne?
Spousta. Plný špitál. Na pokoj, kde jsem byl, přivezli třeba studenta ze Slovenska, kterému tank přejel obě nohy. Nebo tam ležel boxer Karel Špecián, prostříleli mu dlaně. Potkávali jsme se denně. Ve špitále jsem byl skoro rok. Nebylo to tam nic příjemného. Ruku mi chtěli amputovat, dala se mi do ní sněť, musel jsem podepsat reverz, že to beru na vlastní triko. Když mi tehdy odškrabovali to shnilé maso, zažil jsem opravdovou bolest. Na druhou stranu neznám lepší lidi, než co se o nás starali. Dodnes jsem s některými v kontaktu. Na libereckou nemocnici nedám dopustit.
Vrací se vám traumatický zážitek?
Zdá se mi o tom často. Bolševici mě pořád střílejí. Toho těžkého posttraumatického stresu se už nikdy nezbavím. Nikomu bych to nepřál.
A ještě máte fyzické následky ...
Měl jsem třikrát prostřelené plíce, pravou plíci mi museli uříznout. Měl jsem rozlámaná žebra, kus lopatky ven. Pravá ruka je ustřelená, o sedm centimetrů kratší. Je zkroucená, takže s ní nic nemůžu dělat, měl jsem prostřelené koleno. Zmrzačili mě. Nikdy jsem od nich neslyšel žádnou omluvu, nedostal jsem rehabilitaci, satisfakci. Bojoval jsem i o invalidní důchod, i když jsem jako samoživitel vychovával syna. Když jsem si později dal žádost o studium na lesnické fakultě, napsali mi, že technicko hospodářské kádry mého politického ražení nepotřebují. Estébáci a komunisti mi pak vlastně uškodili ještě víc než Rusové. Jsou to vlastizrádci a měli být odsouzeni pro vlastizradu. Nikdy se jim nemělo odpouštět. Paradoxně si dnes žijí dobře. I proto jsem potom musel odejít do Británie.
Udělám střih a skočím do revoluční doby devětaosmdesátého. Spoluzakládal jste Občanské fórum v Liberci, jste autorem nápadu na zřízení památníku obětem okupace.
Občanské fórum jsme zakládali v bunkru vedle Pastýřské, pak jsme se přestěhovali do 5. května. Tehdy jsem měl pocit, že je nejvyšší čas vytvořit památník mrtvým. Předchozí pamětní desky estébáci sundali. Tehdy jsme vyhlásili sbírku bronzu a mědi. Lidi mi to nosili do Občanského fóra. Jedna paní dokonce donesla bronzovou Jánského plaketu. Říkal jsem, ať si to nechá, když to má za krev. Ona říkala: „Ne, pane Bernarde, to je krev za krev.“ Sám jsem dárcem krve. Proto, že mi tenkrát dávali krev ve špitále, když jsem umíral.
Čí to byl nápad udělat pomník jako tankový pás se jmény?
Rozmlouvali jsme o tom s Jirkou Gdovínem (akademický sochař, autor památníku pozn. autora) a spolu jsme se na téhle desce shodli. Já jsem měl původně jiný návrh, Jirka ale řekl, že tankový pás bude lepší. Jen jsem si vymínil, že poslední článek pásu bude za mě. Je tam jedenáct jmen, poslední destička je bez jména.
Nemáte pocit, že jsou události srpna 68 lidem už jedno, že je to vzdálená minulost?
Lidi bohužel zapomínají. Mrzí mě i, že to není dostatečně v historických učebnicích. Pouze krátká zmínka o Praze a nazdar. Co se dělo v Liberci možná ani děti nevědí.
Zvláštní je, že jste ve Velké Británii požádal o azyl až v roce 2000? Proč?
S bývalými estébáky jsem bojoval i po revoluci, poukazoval jsem na ně. Syn mi chodil zmlácený domů, na dveřích jsem jednou našel nápis Žide, táhni domů. Kamaráda zabili. Začalo mi být nevolno i z politiky. Jak se každý snaží krást, jak se vytratily ideály, jaké vyznával třeba můj přítel Václav Havel. Dnes žiju na hranicích Skotska, učím studenty architektury krajiny a jsem spokojený. Politická kultura je tam úplně jiná.
Jak teď s odstupem vnímáš Českou republiku?
Řeknu to takto - je mi líto národa toho státu a bolí mě, co se s vlastí děje, protože ji mám rád. Když jsem viděl, co dělal Klaus a dělali a dělají jemu podobní, je mi špatně. Ale věřím, že se to jednou změní.
