Chceš-li být šťasten hodinu, tak se opij. Chceš-li být šťasten tři dny, tak se ožeň. Chceš-li být šťasten celý život, staň se rybářem.
Kdyby se jeden z největších propagátorů rybaření, spisovatel Ota Pavel, dožil dnešních dnů, možná by svůj výrok doplnil ještě o větu „a jeď na Máchovo jezero“.
Tam po dlouhých pětatřiceti letech obnovili sportovní rybolov, který byl dosud zakázaný. Až donedávna bylo totiž jezero hlavně chovné.
Pro mě byli rybáři vždycky naplněním termínu tichý blázen. Mlčenliví podivíni sedící na skládacích židličkách v rákosí. Jak moc jsem k nim byl nespravedlivý, se přesvědčuji hned při prvním nahození do modrých vod dokské zátoky.
„U vody se toho moc nenamluví,“ suše mi oznamuje rybář Jan Klíma, zatímco mlčky skládá své pruty. Lovíme technikou zvanou feeder (fídr). To je plastové krmítko, do něhož zkušený rybář cpe krmnou směs, vzhledem i vůní podobnou polévkovému koření. Firmy se předhánějí v tom, čí směs rybám víc chutná.
Samotný háček je až několik centimetrů pod krmítkem. Je na něm kukuřice.
„Ryba ucítí návnadu, připluje ochutnat a pak začne uždibovat nástrahu,“ vysvětluje mi Jiří Holub, šéf obecně prospěšné společnosti Máchovo jezero, jinak též vášnivý rybář.
Policajt neboli číhátko
Zrakem hypnotizuje špičku prutu, vyvedenou v reflexní barvě. Jakmile se začne špička hýbat, ryba takzvaně ťuká a je šance ji zaseknout.
„Dřív se používal takzvaný policajt neboli číhátko. Signalizoval rybáři, že nástrahu okusuje ryba. To byly ale pruty ještě moc tvrdé.
Dnešní pruty mají velmi jemnou špičku, díky které lze odhalit i velmi jemné záběry,“ popisuje. Této technice říkají rybáři „na položenou“.
Rybám se ale z vody nechce. Holub sestavuje druhý prut. Je čas otestovat další metodou, zvanou „na plavanou“. Ta v sobě obsahuje háček, olůvko a splávek, tedy klasickou sestavu.
Čekání na úlovek si krátíme historkami o tom, co všechno v mělkých vodách Mácháče žije. Kromě kaprů tu vysazovali štiku, sumce, candáta a bolena. Kéž by některý z nich uvízl na háčku.
„Sumec je královská ryba. Tady u nás jsou více než metroví. Takoví dovedou zaútočit nejen na ryby, ale na mladá kachňata, žáby nebo drobné hlodavce spadlé do vody,“ děsí mě Jiří Holub.
Děsivé příběhy o ženě a psu
Jakožto znalec filmu Čelisti ztrácím obratem chuť smočit se. Představa mrskajícího se netvora s ústy plnými zubů mě spolehlivě udrží na břehu.
A můj průvodce mě ještě popichuje: „Slyšel jsem příběhy o tom, jak plavkyně měla nalakované nehty u nohou nějakou zářivou barvou a sumec po ní chňapl a zranil ji. Známý je i případ ‚kabelkového‘ psa, který zmizel pod hladinou,“ směje se Holub a rukou naznačuje velikost sumčí tlamy. „Je jako vrata. Zmizí v ní cokoliv.“
V tu chvíli se splávek nakloní a rybář zkušeně zasekne. Už při otočkách navijáku však poznává, že na háčku žádná velryba nevisí. „Malý cejn obecný,“ hlásí, jakmile hladinu rybníku rozzáří stříbrné šupiny plevelné ryby.
Zručným pohybem vyndává zvířeti háček z tlamy a vrací ho vodě. „První ryba sezony se musí vždycky pustit. To je takové rybářské pravidlo,“ oznamuje mi Holub.
Navíc, sotva dveceticentimetrový cejnek by nebyl žádná výhra. Zbaven hlavy a ploutví by se snadno mohl vydávat za šproty z konzervy. „Má plno kostí a kostic. Smysl by mělo snad jedině ho naložit do zavináčů, aby ocet jeho kůstky rozložil,“ vysvětluje.
V každém muži je skryta ctižádost přelstít koně, ryby a ženy
Mezitím se špička prutu znovu zatetelí a na háčku taháme z vody plotici. Jako kluk bych z takového úlovku měl radost - dost možná by skončil opečený nad ohněm. Dnes ale ne. Šup s rybou zpátky!
Pár metrů od nás je ale živěji. Mladý rybář z vody tahá kapitálního kapra. Kousek od něj jakási turistka krmí kachny rohlíkem a nám dochází, že pečivo ve vodě přilákalo lačné ryby z hlubin. Znovu nahazujeme.
V každém muži je skryta ctižádost přelstít koně, ryby a ženy. To říkal už Mark Twain a přesně tím vystihl tu nutkavou potřebu statisíců českých mužů, kteří o večerech mění reprízy seriálů na posezení u vody.
Navíc ryby mají jistý druh inteligence. Přírodovědci by asi nesouhlasili, ale každý rybář je schopen přísahat na svatého Petra, jak jsou velké dravé ryby vychytralé.
„Nejhorší jsou staré velké ryby, co už byly jednou chycené. Dávají si větší pozor a jen tak je člověk nedostane,“ připojuje se do debaty Jan Klíma. Jeho feeder zatím zůstal bez rybí odezvy. To nám se na plavanou chytá už třetí dnešní ryba – perlín ostrobřichý. Rozvíjíme teorii o tom, jak se dá na perlína chytit sumec.
„Stačilo by rybu připíchnout na háček a nechat plavat. Jak je ryba raněná a dělá nepřirozené pohyby, vyprovokuje k útoku dravce,“ popisuje Jiří Holub.
Nám se však nechce drobnou rybku dál trápit a vracíme jí svobodu. Náš den u vody končí v dobrém rozpoložení. Břicha bychom nenaplnili, naše lovecké touhy však byly ukojeny. A to je – při chybějící ctižádosti zkrotit ženy a koně – pořád hodně slušné skóre.
