Obchodní centrum Forum se rozkročilo přímo naproti vašemu obchodu, lidé si dnes mohou vybrat z tolika super a hypermarketů, které jsou často tak na dohled, že se samy těžko uživí. Vy ještě vzdorujete. Je to těžké?
Určitě. My jsme ale varovali už na začátku, aby se sem ty markety nepouštěly. Respektive, ať to není v tom rozsahu, jaký je teď. Na všechny ty nesmyslné metry čtvereční tady není kupní síla. To jsme prozkoumali už v devadesátých letech, když jsme za obchodní komoru jeli na západ dívat se, jak se to vlastně dělá. Tady to bylo všechno uplacené a vůbec nikdo nechtěl poslouchat naše řeči. Tak jako nechtěl nikdo slyšet o českém zboží. Já celou tu dobu tvrdím, že tyto markety degradovaly zákazníka.
Alexandr KendikVýznamný liberecký podnikatel letos oslavil padesátiny. Je ženatý, má tři děti. Jeho společnost Junior jsou známé potraviny v libereckém centru. Vlastní také na 1 400 bytů. Rodinná firma Alexandr Kendik Junior vznikla v únoru roku 1990 a zpočátku bylo její hlavní činností provozování prodejen s koloniálním zbožím, pekařství a cukrářství. Později se navíc přeorientovala na pronajímání a výstavbu bytů. První blok domů koupil v roce 1997. V současné době vlastní navíc také ubytovnu Textilany v Liberci. |
A jak se vám daří?
My jsme zaplaťpánbůh na dobrém místě a lidé jsou zvyklí k nám chodit. Zákazník si u nás najde to, co potřebuje. I když se patrně nedostane na ty ceny, jako v supermarketu, ale pořád se snažíme nedělat z lidí hlupce. Držíme se tím nad vodou.
Slyšel jsem hodně postesků nad tím, jak teď vypadá Pražská ulice. Kdysi plná obchodů, dnes spíš prázdných výloh, protože z ní kvůli tomu, že se kvůli konkurenci neuživí, odcházejí obchodníci. Jak se na to díváte?
To je další věc. To, co se stalo s obchodně nejzajímavější Pražskou ulicí, je trestuhodné. Podívejte se, jak to tam vypadá. Je vylidněná. Nejen kvůli těm všem obchoďákům, ale třeba i kvůli stávajícímu systému parkování, který v Liberci je. Kde není atraktivita, nejsou prodejny. Kde město hází klacky pod nohy, tak tam nepůjde zákazník. Co tam bude dělat?
Chápu to tedy správně, že vyčítáte předchozímu vedení města, že něco takového dopustilo? Že dovolilo budovat ty velké nákupní paláce v centru?
Samozřejmě. Vždycky jsem byl proti tomu, co se tady s těmi obchodními centry a supermarkety děje. Vyčítal jsem to a vyčítám. Bohužel to nemělo žádný smysl. Myslím si, že to nemá obdobu, aby se ve starém městě stavěly takové obrovské plochy. Ty malé krámky nemohou ustát takovou konkurenci, nájmy. A nikdo za to nenese odpovědnost. Nakonec, už tady ani není ta hezká rozmanitost. Řeknu to tak, že je dnes pomalu holé šílenství otevřít si tady nějaký obchod. Ale každý je bez odpovědnosti. Kdo dnes půjde k odpovědnosti za supermarkety, za nesmyslné stavby? Nikdo.
Palác Dunaj v centru Liberce, v níž Kendik provozuje prodejnu potravin.
Svého času Liberec volal po větší možnosti nakupování, hodně lidem to určitě vyhovuje.
Nevím. Nebylo tam opodstatnění. Všude ve světě se propočítává metr čtvereční prodejních ploch na kupní sílu lidí. Ta tady není, nakonec to je dnes vidět. Tady jakoby to nikoho nezajímalo. A jede se dál. Jen proto, že někdo má zájem na tom, aby se tady něco takového postavilo. Zlikvidovali tím všechny obchodníky. Naše, liberecké. Je to hrůza a město tohle nezajímalo a nezajímá. Kdo jiný by se přitom měl za ně postavit?
Dnes je normální, že jdou lidé nakoupit sedm dní v týdnu a třeba v devět večer. Ale vy jste měl v Liberci ještě za socialismu první večerku. Jak na to vzpomínáte?
Sice jsem skončil u státního podniku třicátého listopadu osmdesát devět, ale v té době už vlastně socialismus neexistoval. První soukromý pronájem potravin byl ještě v Metelkově ulici, ale večerka byla až následně. Ale je pravda, že se proslavila, bylo tam otevřeno sedm dní v týdnu. Obchody, kde by si lidé mohli nakoupit celý týden, vůbec nebyly. I díky tomu jsem tehdy ten pronájem v Pražské ulici obhájil. Nabídl jsem celotýdenní prodej.
Kolik jste měl vlastně nejvíc obchodů?
Postupně přibývaly. My jsme měli dohromady asi osmnáct provozoven. Bylo to ale včetně tržnice a postupně jsme to pouštěli. Náš stát nahrával supermarketům. Dnes to, co je v našem majetku, pronajímáme. Co se týče potravin, máme akorát Dunaj.
Jak jste se vlastně k provozování potravin dostal?
Jsem vyučený prodavač u státního podniku Potraviny a jsem na to docela pyšný. Držel jsem se jen svého kopyta. Myslím, že mi to pomohlo. Znal jsem lidi, dodavatele, zásobování, zboží. Dnes musím říct, že ten systém, který u těch potravin fungoval, nebyl vůbec špatný. I když to byl státní podnik.
