Pomník jako symbol českého hrdinství odstřelili nacisté. Událost později propagandisticky zneužili komunisté a teprve několik let se o události mluví bez ideologického přikrášlování.
Pomník vzniká v dílnách sochařské školy v Hořicích. Jeho vznik iniciovala novoborská Společnost pro obnovení pomníku rumburským hrdinům. Mezi lidmi vybrala v rámci veřejné sbírky 70 tisíc korun, cenu pomníku, odhadovanou na 600 tisíc korun, doplatí město.
„Byla to do určité míry reakce na snahu několika osob zkreslovat historii našeho města,“ tvrdí Josef Doškář, předseda spolku na obnovu pomníku. Doškářovi vadilo, jak s událostí rumburské vzpoury nakládali komunisté, připisující vzpouru bolševickým ideálům vojáků, tak nacisté, kteří naopak událost zlehčovali.
„Hroby rumburských hrdinů i sám pomník byly od počátků solí v očích místním německým nacionálům, později nacistům. Místní Němci popravu českých rebelů schvalovali. Květiny, které na hroby dávali místní Češi, Němci rozkopávali,“ vysvětluje novoborský patriot.
Na co vlastně samotný pomník odkazuje? Celkem 65 českých vojáků praporu 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády v Rumburku odmítlo 21. května 1918 poslušnost německým důstojníkům. Vadilo jim, že k jídlu dostávají převážně sušenou kravskou řepu, shnilé zelí a slaboučké polévky.
Vzpouru odstartovala nadávka
Vojáky trápil také nevyplacený žold a nedokázali už unést tupý dril německých poddůstojníků, mezi nimiž obzvláště vynikal svým šovinismem a krutostí hejtman Franz Klöpfer. Právě on svým zupáckým chováním vzpouru odstartoval, když vojákům shromážděným na ranním nástupu vynadal do českých sviní.
„Hovno,“ vmetli mu jadrnou češtinou vojáci do vzteky rudé tváře. Rozlíceného zupáka ještě ztloukli a protože už vzpoura nešla vrátit, obsadili velitelství, poštu, nádraží a velkou část Rumburku. Chtěli se spojit s dalšími českými vojáky v České Lípě a táhnout až na Prahu. Tam hodlali prosadit ukončení války.
„Vzpoura byla impulzivní a živelná. Její aktéři zpočátku asi nedomýšleli, kam až to dojde. Snad všichni si přáli ukončení války, takže kdyby se rumburským vojákům podařilo spojit s dalšími českými jednotkami v Lípě a Boleslavi, možná by byla cesta ku Praze otevřená a zažehlo by to skutečnou revoluci,“ zamýšlí se českolipský historik Ladislav Smejkal.
Osudný se pro vzbouřence stal Chotovický vrch u Nového Boru. Přestože se k necelé sedmdesátce rumburských vzbouřenců nakonec přidalo ještě dalších asi 600 vojáků a společně tvořili už slušnou armádu, vzdorovat trestné výpravě své někdejší domovské armády nedokázali.
Nejprve narazili na pohraniční myslivce hejtmana Flibora, jehož po chvíli přijela podpořit kulometná setnina 18. pěšího pluku, vedená nadporučíkem Reinerem. Špatně vyzbrojení, unavení a dezorientovaní Češi podlehli přesile.
Vůdce povstání popravili
Tresty byly exemplární. „Celkem 580 rebelů skončilo ve věznici v Malé pevnosti v Terezíně. Do vzniku Československa jich zde ještě 10 zemřelo. Dalších 110 rekrutů, kteří se ke vzpouře připletli, neboť byli ještě v civilu, narukovalo na vojnu,“ popisuje Doškář.
Nejtvrdší tresty čekaly na vůdce povstání. Trojice iniciátorů vzpoury - Stanko Vodička, František Noha a Vojtěch Kovář - byla 29. května 1918 v časných ranních hodinách zastřelena.
„Děkuji vám, ale zbabělec nejsem. Vím, co jsem udělal a proč jsem to udělal,“ odmítal prý Vodička pásku přes oči, aby se zbavil pohledu na své vrahy, když jej přivazovali k popravčímu kůlu. Dalších sedm českých vojáků bylo zastřeleno při soumraku. Tak skončila rumburská vzpoura.
Pomník jejich hrdinům se v Novém Boru objevil pět let poté. Vytesal jej český sochař Karel Dvořák.
„Pomník se stal pro místní Čechy posvátným místem, kde se scházely tisíce lidí. Zastoupeni zde byli především sokolové a později legionáři. Ještě v srpnu 1938 zde byl mimořádný legionářský sněm a přísaha věrnosti republice. Dva roky nato nacisté vyhodili pomník do vzduchu a jeho trosky zakopali za budovou WC vedle hlavního vchodu u lesního hřbitova,“ vysvětluje Josef Doškář.
Ani po válce se situace nezlepšila. Bolševici překroutili motivaci vojáků a celou vzpouru označili jako dozvuk Velké říjnové socialistické revoluce. Je pravdou, že vzbouřenci byli navrátilci z ruského zajetí domů.
Zde snad k ideálům bolševické revoluce mohli přičichnout. Historici si dnes ale myslí, že jejich motivace ke vzpouře nebyla politická. „Jistý radikalismus v nich pochopitelně byl, ale nešlo o žádnou bolševickou ideu. Ti kluci se chtěli vrátit domů a chtěli konec války,“ zdůrazňuje Ladislav Smejkal.
