Obávané Revoluční gardy přezdívané kvůli svým nevybíravým způsobům a krutému chování Rabovací gardy.

Obávané Revoluční gardy přezdívané kvůli svým nevybíravým způsobům a krutému chování Rabovací gardy. | foto: F. Mikeš

Smrt byla milejší než odsun. Přes šest set Němců spáchalo sebevraždu

  • 20
Zaseli bouři, sklidili vichřici hněvu. Tak dopadli sudetští a říšští Němci, kteří po Mnichovu 1938 ovládli Liberec a další místa v bývalém československém pohraničí. Od května 1945 se Němci stali terčem nenávisti za zvěrstva, napáchaná během druhé světové války.

Mnoho z nich útlak nevydrželo a spáchalo sebevraždu. „První poválečné měsíce provázela v Liberci vlna vyhroceného českého nacionalismu a odporu vůči všemu německému. Nevyhnuli se mu někdy ani němečtí antifašisté,“ říká Kateřina Lozoviuková z katedry historie Technické univerzity Liberec.

„Československý prezident Edvard Beneš v jednom ze svých projevů v květnu 1945 prohlásil, že německý problém musí být vylikvidován. Nemyslel sice fyzickou likvidaci Němců, ale i tak šlo o velmi silná slova a řada lidí si je mohla vyložit po svém.“

Při divokém odsunu opouštěli Liberec zpočátku hlavně říšští Němci. Po Mnichovu 1938 vystřídali v Sudetech uprchlé české starousedlíky.

„V roce 1945 bylo z Liberecka vyhnáno nejméně padesát osm tisíc Němců,“ upozorňuje Lozoviuková. „Další utekli sami – především do americké okupační zóny. Výraznou roli při divokém odsunu sehrála armáda a místní správní úřady.“

Stráž severu, noviny Národní fronty v českém pohraničí, vyzvala už 27. května 1945 Němce, kteří se nastěhovali do Liberce po Mnichovu 1938, aby opustili město do 24 hodin. Směli si s sebou vzít nanejvýš třicetikilová zavazadla.

Neúnosná duševní zátěž

Stráž severu zveřejnila výhrůžku, že pokud neuposlechnou, ocitnou se u hrdelního soudu. Na německou Žitavu pak odpochodovaly z Liberce asi dva tisíce lidí.
Řada Němců nesla velice těžce, že musí opustit svou vlast, kde jejich předci žili celá staletí. Raději si sáhli na život, než aby odešli. Pobyt ve sběrných táborech a čekání na odsun pro ně představovaly neúnosnou duševní i tělesnou zátěž.

„Zejména staří lidé si nedokázali představit život někde jinde. Objevily se případy, kdy je stesk po domově dohnal v Německu k sebevraždě ještě v šedesátých letech minulého století - tedy dvacet let po válce,“ podotýká Lozoviuková.

„Pro fanatické Němce bylo důvodem k sebevraždě zklamání z porážky ve válce. Některé německé ženy a dívky si vzaly život, poněvadž se staly obětí znásilnění.“

Lozoviuková čerpala údaje pro svou vědeckou práci o poválečném vývoji v Liberci i ze zprávy Zemského velitelství Sboru národní bezpečnosti v Praze.

Vyplývá z ní, že od 9. května do 16. října spáchalo sebevraždu na českém území více než 4 400 Němců. Na Liberecku jich bylo přes 600. „Například v Liberci se F. Plische s celou svou šestičlennou rodinou otrávil svítiplynem,“ uvádí Lozoviuková. „V mnoha případech šlo o kombinaci vraždy se sebevraždou. Hlava rodiny nejprve usmrtila ostatní a pak sebe.“

Pískoviště s lidskými lebkami

K sebevraždám se uchylovali Němci nejen v Liberci, ale také v jiných městech současného Libereckého kraje. Helena Rezková zmiňuje ve své knize Vysocká nemocnice aneb od císaře pána k chirurgii ruky německého primáře Malého.

Ten spáchal sebevraždu 22. května 1945 i s pětatřicetiletou manželkou Aurélií a dvěma dcerami. Vysoké nad Jizerou se řadilo mezi města, kde nacisté během druhé světové války krutě potlačovali odboj a několik dní před koncem války tam při květnovém povstání popravili tři Čechy.

S Němci se vítězové války nemazali, zvláště pokud zavilí nacisté nesložili zbraně a pokračovali na svou pěst v boji. Například v noci na 22. května 1945 zastřelil někdo v Liberci příslušníka československých strážních jednotek.

„Následovala velká razie. Zapojily se do ní také Revoluční gardy,“ konstatuje Lozoviuková. „Na Soukenné náměstí přivedly deset až dvacet Němců. Probíhaly kontroly, jestli nemají na paži vytetovanou krevní skupinu, což bylo znakem příslušnosti k jednotkám SS. Dva až tři Němci byli zastřeleni. Popravy by zřejmě pokračovaly, ale zakročil velitel sovětské armády Lykov.“

Nenávist vůči všemu německému se nevyhnula ani dětem. Autor Ferdy Mravence Ondřej Sekora uveřejnil v listopadu 1945 v satirickém časopisu Dikobraz karikaturu, na níž si německé děti hrají na pískovišti s lidskými lebkami. ¨

Jejich počínání komentují dvě dámy. Jedna symbolizuje Francii a druhá Velkou Británii. Říkají si: Hleďte, lady, jak jsou ty německé děti hodné, jak si hezky hrají!

„Sekora byl za německé okupace perzekuován, přesto se domnívám, že zatahovat do propagandy děti bylo přinejmenším nemístné,“ prohlašuje Lozoviuková. „Sekora přitom své dětské knihy a náměty úspěšně vyvážel i do Německa.“