Ze všech deseti československých a českých prezidentů má nejraději Tomáše Garrigua Masaryka. Dvaaosmdesátiletý Mojmír Stuchlík, který byl také porevolučním místostarostou Semil, je ale hlavně rád, že si příští pátek a v sobotu vyberou lidé prezidenta sami.
"Bude mít větší sílu a vážnost, než kdyby se o něm v zákulisí dohadovaly politické strany. A taky intrikovaly," říká Stuchlík.
V prvním kole hlasoval pro Jiřího Dienstbiera, poněvadž se dobře znal s jeho otcem a vážil si ho. "Politicky i lidsky jsme si rozuměli," vysvětluje. "A mladý Dienstbier šel do voleb s moderním programem."
A proč dává Stuchlík přednost Schwarzenbergovi před Zemanem? "Zeman je pro mě obehraný herec," podotýká.
"Na Schwarzenbergovi se mi líbí, že je pevný člověk a dostojí tomu, co slíbí." Jako zralý muž s datumem narození 30. července 1930 dokáže posoudit, jestli Schwarzenberg není na tak důležitý úřad v pětasedmdesáti letech starý.
Schwarzenberg? Pět let na Hradě určitě vydrží
"Pět let určitě vydrží," tvrdí Stuchlík. "Po osmdesátce je to jiné, to už bychom měli myslet na bačkory." Stuchlíkův oblíbenec Masaryk nicméně opustil Pražský hrad až v pětaosmdesáti letech.
Sám Stuchlík ještě před šesti lety uklízel Riegrovu stezku od odpadků po vandalech. "Ale musel jsem přestat, prodělal jsem pět operací kýly," upozorňuje.
Měl však těžší život než jeho favorit v prezidentských volbách, potomek slavného knížecího rodu.
Po srpnu 1968 se nezřekl myšlenek na socialismus s lidskou tváří a trval i na nesouhlasu s okupací ČSSR Sovětským svazem a dalšími zeměmi vojsky Varšavské smlouvy. Vyloučili ho z komunistické strany, kam vstoupil během takzvaného obrodného procesu.
Režim se strojnímu zámečníkovi pomstil i tak, že ho v továrně přeřadili na horší práci. "Přehazoval jsem tuny materiálu," vzpomíná. Zadostiučinění se dočkal po roce 1989, kdy si ho v Semilech dvakrát po sobě vybrali jako místostarostu.
A jak naši prezidenti Stuchlíka ovlivnili? "O Masarykovi mi vyprávěl strýc, řídící učitel Růžička," poznamenává Stuchlík.
"V českých legiích bojoval v Rusku a říkal, že Masaryk za vojáky jezdil na frontu. Když Masaryk umřel, pamatuji si, jak všichni lidi poslouchali rádio a brečeli. Jako sedmiletý kluk jsem z toho byl úplně vykulený."
Masaryka si vážil i jako prezidenta, zapáleného pro tělesnou výchovu. "Podporoval Československou obec sokolskou. Můj tatínek cvičil v Sokole Vinohrady a díky němu jsem se dostal ke sportu," uvádí Stuchlík. Edvarda Beneše a Emila Háchu si moc nepamatuje, jako mladý kluk se hlavně po skončení druhé světové války staral o úplně jiné věci než o politiku.
Svoboda mu podal ruku a přál mu, ať dobře reprezentuje vlast
Ale na konci čtyřicátých let si Stuchlík potřásl rukou s příštím prezidentem Ludvíkem Svobodou. Předával mu jako skokanovi cenu na zimních Sportovních hrách dělnické mládeže.
"Popřál nám všem vytrvalost, pevnou vůli a ať dobře reprezentujeme svou vlast. Byl to pěkný člověk a vážím si ho za to, že vytvořil československou armádu a pomohl k osvobození republiky od fašismu," prohlašuje Stuchlík.
Jeho rodinu okupace hitlerovským Německem tragicky zasáhla. Strýce Růžičku s ostatními legionáři z Podkrkonoší nacisté zatkli a zahynul v koncentračním táboře Osvětim. Právě za Svobodovy prezidentské éry se však Stuchlík paradoxně dočkal komunistické perzekuce.
Beneše vystřídal po komunistickém puči v roce 1948 Klement Gottwald. Jeho úmrtí v roce 1953 připravilo Stuchlíka o úspěch na mistrovství republiky ve skoku na lyžích. Kvůli vyhlášenému státnímu smutku se na tatranském Štrbském plese neskákalo.
"Šlo už o druhé odložené závody, první se předtím zrušily kvůli Stalinově smrti," říká Stuchlík. "Skákal jsem tenkrát ve formě a vypadalo to na souboj se Zdeňkem Remsou o zlato, ale sešlo z toho. Byli jsme naštvaní, ale nadávat jsme nesměli, jinak by nás zavřeli do kriminálu." Největšího úspěchu se Stuchlík dočkal za prezidenta Antonína Zápotockého. Probojoval se na zimní olympiádu do italské Cortiny d´Ampezzo.
Avšak i tam mu do osudu sáhli, kdo jiní než Rusové. "Už strýček legionář Růžička o nich neřekl nic dobrého," konstatuje Stuchlík. "Na olympiádě jsem v každém tréninku končil mezi deseti nejlepšími. Na posledním tréninku, dva dny před závodem, ale foukal nebezpečný nárazový vítr a pořadatelé skoky zrušili. Jen Rusové zůstali nahoře. Jejich trenéři jim přikázali, ať jedou, že jsou z domova přece na prudký vítr zvyklí. A když skákali Rusové, za komunismu náš vzor, tak my museli taky," stýská si dodnes Stuchlík.
"Vítr mě odnesl až k číslům na okraj neupraveného doskočiště a vyvrknul jsem si kotník. Natekl mi ven z boty a na trenéra Mildu Bělonožníka jsem nahoru jen vztekle zařval - Je to v pr...."
Stuchlík nemohl ani chodit, k můstku ho musela dovézt Tatra 603 a do olympijského závodu šel pod koňskými dávkami injekcí. Doktor mu dokonce řekl: "Když si tu nohu ulomíš, tak o tom nebudeš ani vědět."
Na první kolo doktorovy preparáty ještě jakžtakž stačily, v druhém ale už kotník přišel k sobě, a Stuchlík neudržel lyži ve správné poloze. Udělal ve vzduchu takzvané nůžky, a dostal prachmizernou stylovou známku, jež ho srazila až na 28. místo.
"Jména těch dvou ruských trenérů nikdy nezapomenu - Děmentěv a Chimičev," vysype ze sebe i po sedmapadesáti letech.
Od Husáka má autogram. Klause nemusí pro jeho "jájájá"
Stuchlík přežil po Zápotockém i další komunistické prezidenty Antonína Novotného, Ludvíka Svobodu a Gustáva Husáka. Posledně jmenovaný se mu podepsal. Ne že by ho o to Stuchlík prosil jako lovec autogramů. Ale osud před něj postavil další paradox. Navzdory vyhazovu z KSČ obdržel státní vyznamenání Za vynikající práci. S prezidentovým podpisem.
Po Husákovi přišla doba demokratických prezidentů, Václavů - Havla a Klause. Prvního z nich staví Stuchlík výš. "Klause nemám rád pro jeho: jájájá .Jako skokani jsme spolu sice bojovali, ale drželi jsme partu. A kdo se zkoušel povyšovat nad ostatní, toho jsme nebrali," vysvětluje Stuchlík.
Ačkoli není ještě jasné, koho z dvojice Schwarzenberg - Zeman si teď lidé vyberou, Stuchlík už přemýšlí o dalších volbách. "Myslím, že za pět let si zvolíme poprvé prezidentku," předpovídá.
