Jak jste se ke psaní scénáře k filmu dostal?
Je to splněný sen. Upřímně, každá má kniha je film, který mi běží v hlavě. Poměrně dlouho jsem se živil reklamou a tím i skripty třicetivteřinových televizních reklam a přes reklamu jsem se tehdy jako čerstvý laureát Ceny Jiřího Ortena seznámil s pozdějším filmovým producentem Milošem Šmídmajerem. Nabídl mi po letech napsat scénář podle Papouškovy novely. Filmy Jaroslava Papouška jsem měl rád, tak jsem kývl.
Co jste si k tomu musel nastudovat?
Jak už jsem řekl, Papoušek napsal novelu. V mých očích esenci všech motivů ze svých slavných filmů. Od těch s Formanem a Passerem, přes Homolkovy až po Konečně si rozumíme, můj možná nejoblíbenější. Každopádně, vždy jsem byl vypravěč rodinných příběhů hraničících s třetí světovou válkou. A Papouška zrovna tak zajímaly rodinné vztahy, směšné, komické, tragické, groteskní, to se mi na látce líbilo.
Co už bylo před vámi hotovo a co jste do scénáře přidal vy?
Novela byl takový sen starého muže. Nerozuměl době 90. let. Vystupovali tam čepičáři, tedy pouliční prodejci v Praze, kteří prodávali ruské armádní čepice a ušanky. A největší stydlín tam získal bez boje nejkrásnější holku. Obojí jsem změnil. Z čepičáře Igora jsem udělal artistu, který mimo jiné umí házet proklatě dobře noži. Kunsthistorik a malíř Bárta musel pocítit ostří nože na svém těle, aby získal Igorovu holku Terezu. Zkrátka jsem posílil akcent na boj mezi soky. V mé poslední verzi scénáře to byla až taková rytírna, kdy se na pavlači s prádlem a pak na střechách šermují dva nazí sokové. Chtěl jsem kromě ženské nahoty do českého filmu dostat spravedlivě i mužskou nahotu. Tak se do filmu dostal Rosťa Novák a cirkus La Putyka. Akční scény a la Jean Marais mi bohužel vyškrtali. A velmi mě bavila dějová linie, kdy Papoušek akcentoval nesmiřitelné rozpory hlavního hrdiny s matkou jógínkou a vyznavačkou východního učení. Vyostřený vztah s matkou je moje parketa a možná životní téma a tehdy jsem osobně potkával dámu bojující za svobodu Tibetu, což svým způsobem trýznilo celou její rodinu, takže mě nesmírně bavilo na tomto poli orat. Chtěl jsem do té role paní Medveckou a byť se, opět bohužel, tato dějová linka, pro mě osobně důležitější než vztah hlavního hrdiny Bárty s krásnou dívkou Terezou, ve finální podobě filmu umenšila, ona odvedla skvělý výkon a pro mě to byl splněný sen.
Jak se vůbec scénář píše? Čím se to liší od psaní knihy?
Scénáře se píší nesvobodně. Je to zkrátka týmová práce. Mluví vám do toho dramaturgyně, producent, stále škrtáte, přepisujete. Pak přijdou další lidé z týmu a vy máte pocit jak Pepa Smolík ze slavného seriálu: „Stojí na mně celá rodina.“ Proti tomu je kniha, ať už román, novela, sbírka povídek nebo knížka pro děti svobodné umění. Ale začínám si zvykat, pro Českou televizi jsem realizoval dva večerníčky: Dětský zvěřinec a Bílá paní na hlídání. První, do něhož mi nemluvili, byl propadák, druhý, kde jsem byl jen kolečko v soustrojí, měl úspěch. Každopádně knížky jsou osobnější. Přesto si myslím, že i v dnešním filmu jsou tvůrci, kteří si svobodu dokážou zachovat a dělají filmy - výpovědi. Například Petr Zelenka. Tomu tleskám.
Co vám dalo nejvíce práce?
Oprostit se od romanopisce a pustit se do dramatické zkratky.
Co bylo naopak pro vás nejzábavnější?
Ctít ducha Papouška. Baví mě prostě komplikované rodinné vztahy traktované s černým humorem a ironií.
Jak dlouho jste scénář psal?
Je to pár let. Nedokážu to teď zpětně úplně určit, ale určitě mi to zkrátilo život o několik let.
Jak se vám film pozdává? Na ČSFD má 41 %. Nejdřív měl mít premiéru na Valentýna, nakonec šel do kin dříve.
Po mnohonásobném kuchání scénáře jsem si říkal: buď to bude propadák, anebo úspěch. Rozhodně tam byly neokoukané tváře, které mohly zabodovat. A přiznám, že jsem při pražské premiéře neposuzoval to, co divák už nikdy neuvidí. Žádné zklamané naděje jsem v sobě neživil. Spíš jsem se nechal unést atmosférou. Ano, postavám chybí psychologie, vývoj, vytratila se ironie, černý humor i politická nekorektnost a na výtvarný film (Papoušek byl výtvarník) to bylo kapku málo stylizované, spíš povrchní sled nahých slečen jak z nudapláže, ale to, co jsem viděl, mi přesto dalo takovou laskavou náladu. Byť videoklipicky povrchní a psychologicky neprovázené, dýchal z toho takový duch, který zahřeje u srdce.
Jak si povede s konkurencí? Romantických kousků není zrovna málo, aktuálně je v kinech třeba Všechno nebo nic.
Zmíněný film jsem neviděl. A nejsem prognostik. Předpokládal jsem, že to nebude mít dobré recenze. A stalo se. Ale po zhlédnutí filmu – vážně jsem před premiérou neměl tušení, co nakonec vzniklo – jsem věřil, že si své diváky najde. Třeba to chce čas. Vím však, že ten dnes chybí. Producent Miloš Šmídmajer ví asi nejlíp, že film se zúročí pár týdnů po premiéře a pak se zavře opona.
Na čem dalším aktuálně pracujete?
Píšu román o takovém hodně zvláštním legionáři v Rusku. Je legionář a zároveň Baron Prášil. Je to moje životní látka, tak si to užívám a zároveň se hroutím. Hlavně z faktu, že mě tlačí čas. Román se jmenuje Největší muž na světě. Pak s týmem spolupracovníků pracuju na nové sérii večerníčku Bílá paní na hlídání. Do toho čtu rukopisy zaslané do soutěže Literární ceny Knižního klubu jako člen poroty a píšu scénář rozhlasového seriálu Poslední dny dinosaurů. Potřeboval bych, aby den trval 48 hodin a já pořád spal pět hodin jako teď. Přitom učím na Gymnáziu v Kadani češtinu a základy společenských věd a dělám doktorát na katedře bohemistiky Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem. Ale všechno mě to moc baví!
Dal byste si v budoucnu další scénář? Nebo se budete držet knih, večerníčků...
Kladl jsem si tuhle otázku. A přes všechny výhrady o nesvobodě: Dal. Je to něčím kouzelné. Pohyblivé obrázky a skvělí herci, kteří říkají váš text, mají pro mě zvláštní fascinaci. Ale upřímně bych snil přiblížit se víc podmínkám tvorby Petra Zelenky než nádeníka, který roní krev, pot a slzy, při čemž mu spousta lidí do psaní mluví, škrtají mu, dávají to přepsat a pořád je vydán někomu jinému všanc. A to na rozdíl od Papouška, který se tomu už nemůže bránit, jsem ještě živý. Vlastně mě napadá, že i když se to dnes u nás nenosí a lidé po čtyřicítce jsou na odpis, jsem čím dál živější. A tak bych se rád držel tvorby, která mě baví, od knih přes rozhlasové hry, večerníčky, až po filmové scénáře. Howgh!
