Matka je vždycky jistá. Popřením tohoto dogmatu začíná road book, tedy román o putování za odpověďmi na otázky kdo jsou rodiče dívky, zda byla vyměněna u porodu a kam se poděla skutečná dcera.
Jak Vás toto téma napadlo?
Napadlo mě to už před tím, než se stala záměna v porodnici v České republice. Tehdy jsem si řekl, že je tento nápad nosný. Jeden filmový producent mě požádal o pár námětů a právě jeden z nich byl i tento. Nakonec se mi tak zalíbil, že jsem se rozhodl z něj udělat celou knihu.
Jedná se o klasický román?
Není to úplně realistický román. Taková férie bláznivých nápadů a situací. Už třeba to, že jeden zaskočený právník po přiznání mandantky navrhuje test otcovství a druhý hned na to kontruje testem mateřství. Oba testy záhy dopadnou negativně. Takových věcí, které se tam vznesou až k magickému realismu, je tam víc.
Jak dlouho kniha vznikala?
Hekticky čtyři měsíce. Nakonec to vždycky spadne do toho, že s blížícím se deadlinem píšete ve dne v noci.
Jste jako oliva? Produkujete to nejlepší pod tlakem?
Já si to myslím. Pak ale přijde někdo jiný, komu se líbí ty pasáže, které jsem napsal v těžké pohodě.
Kniha vyšla v květnu, křtil jste ji na začátku léta. Dá se říct, že je to letní čtení? Kdo je cílovou skupinou Vaší knihy?
S rodiči jede i jejich šestnáctiletá dcera se svým přítelem, takže je tam něco pro mladé s podtextem „Podívejte se, co vás čeká a nemine“. Důležité tam jsou samozřejmě vztahy, a o ty se zajímají především ženy. Říká se - knihy kupují jenom ženy. Ale zažil jsem u své knihy Tátologie, že naopak partnerky kupují knihu mužům, protože jím tím chtějí něco naznačit. Obecně však ženy zajímá víc, jak věci prožívá chlap, než chlapy, jak věci prožívají ženy.
Letní čtení, to je z toho důvodu, že jsem nestihl deadline, ale klidně to může být i letní čtení pod stromeček.
Píšou se Vám lépe mužské postavy, nebo ženské?
Píšou se mi lépe mužské postavy. Zvláště typově podobné Davidu Duchovnymu v seriálu Californication. Ti bonviváni, cynici, sarkastici, se kterými je sranda, ale oni sami se sebou moc nevtipkují.
Tím pádem se nemůžu nezeptat, zda do těchto postav promítáte sebe sama?
Do jisté míry ano. V Bratrech Karamazových je každý z bratrů a i jejich otec v podstatě Dostojevskij, vždycky je to něco z něj. Tak i já začal tím, že jsem do hlavní postavy dával něco ze sebe. Ale pak se tam objevil taxikář, který veze tu rozháranou rodinu, a zjistil jsem, že tato figurka, která mi tam přijela z nějakého mého nevědomí, mě začala hrozně bavit, začala mi narůstat pod rukama. Hodně komentuje, slouží jako morální prst, ale zároveň je přesně ten typ postavy, které rád píšu. Je mi velmi sympatický.
Máte už nějaké recenze? Čtete je vůbec?
Vždycky se ke mně dostanou. Já je nevyhledávám, nečtu. Jak říká Belmondo, můj oblíbený herec: „Umělec nepotřebuje kritiku, umělec potřebuje být chválen.“ Ale vždycky se ke mně přesto kritiky dostanou.
Kde knížka vznikala?
Psal jsem hodně v Ústí, kde jsem doktorand, ale také v Bruselu, kde jsem měl dílny a čtení pro děti. A pochopitelně v Jablonci, kde mám takzvaný vůdcův hlavní stan.
Vyrostl jste v Mostě, žil jste v Praze. Jak jste se do Jablonce dostal?
Do Jablonce jsem se přiženil. Dlouho jsme měli víkendové manželství a dopadlo to tak, že ne, aby žena se synem šli do Prahy, ale já jsem zamířil opačným směrem.
Takže taková cesta z města...
Tak romanticky bych to neviděl. Cesta z města mě čeká teď, kdy se stěhuji do Krásného Dvora. Na tamějším zámku se natáčelo Jak básníkům chutná život, Konec starých časů podle Vančury, navštěvovali ho Dobrovský a Goethe. Teď budu chvíli žít jako Tolstoj v Jasné Poljaně nebo Čechov ve Višňovém sadu.
Teď jste ale žil nějaký čas na Jablonecku. Mohou ve Vašich knihách čtenáři najít odkaz svého kraje?
Třeba v Tátologii II mám povídku, která se přímo dotýká 21. srpna 1968 v Desné. Já tam fabuliji - vytvářím ze sebe postižené dítě v kočárku. Ale půdorys událostí toho dne je skutečný. Navíc v v srpnu 1968 mi byl jeden měsíc a chtěl jsem tím znázornit postižení mé generace tím, co se stalo.
Před dvěma lety mi pak vyšla povídka, která se přímo odehrává v Jablonci. Nad městem například létají oštěpy Báry Špotákové. V tuto chvíli můžu prozradit, že další román, který teď vzniká, bude vyloženě maloměstský. Nepůjde tam o Liberec nebo Jablonec, ale spíš o takový kompilát.
Zkuste mi ho malinko přiblížit.
Je o takovém zvláštním legionáři, který byl v Rusku. Kromě toho, že to bude maloměstský román, bude i dost prášilovský, mám totiž rád typy lidí, kteří chytili tu největší rybu, byli na nejvyšší hoře světa a potopili se do Mariánského příkopu. Román se bude jmenovat Největší muž na světě.
Ve Vaší tvorbě se objevují nejen romány, ale i povídky nebo dokonce večerníčky pro děti. Jaký útvar máte nejraději?
Baví mě ta změna. Když píšu pro dospělé, pořád něco řeším. Mám závažné téma, kterým se snažím za něco bojovat, i když to píšu třeba s humorem, bláznivě nebo fantaskně, a tím se emocionálně vyčerpám. Proto potřebuji změnu, potřebuji psát pro děti, kde vtipkuji, hraji si se slovy a nic neřeším. Musí tam být vtip, zábava. Ale kdybych měl takhle pokračovat, zase by mě to za chvíli omrzelo, proto to potřebuji střídat. Mám pořád rád povídky, i když to není nic oblíbeného u nakladatelů. Říkají, že čtenáři mají radši, když se s těmi postavami sžijí na dýl. Zároveň mám potřebu, aby ten pocit ze mě vyšel co nejdříve, a to potom píšu básničky. Jsou to spíš takové texty pro kapelu Zdarr.
