„Vybavuji si případ siamské kočky, kterou měli chalupáři z Prahy. Když odjížděli z chalupy, nemohli kočku sehnat. Mysleli si, že se někde zaběhla. Když se vrátili po dvou týdnech, slyšeli mňoukání. Zjistili, že byla zastlaná v peřiňáku, kam si vlezla,“ vzpomíná na jeden z případů z dob své veterinární praxe současný ředitel liberecké zoo David Nejedlo.
„Musela tam být dva týdny, bez jídla a dokonce i bez vody. Přesto přežila,“ přibližuje Nejedlo. Jako veterinář působil i na Grabštejně, kde je výcvikové středisko vojenských psů. A vybavuje si i častější případy zvířat, která se musela postarat sama o sebe v improvizovaných podmínkách.
Vodu mohl mít z deště
„Několikrát jsme řešili zvířata, která byla vysvobozena po několika dnech z bytu, kde umřel majitel. Dlouho trvalo, než si okolí všimlo, že je byt prázdný,“ říká Nejedlo.
I jeho překvapilo, v jak dobré kondici pes po tolika dnech v noře je.
„Mohl tam mít nějakou vodu, protože pršelo a materiál je propustný. Samozřejmě šestnáct dní bez jídla, tedy za předpokladu, že nesnědl lišku, je dlouhá doba,“ dodává.
Podle něj si pes po nepříjemném zážitku z nory neponese vážnější následky.
„Je to plemeno, které je předurčeno k tomu, aby se pohybovalo v norách, tak je možné, že to žádný následek nezanechá,“ dodává.
Středeční televizní reportáž o slavném psovi:
S tím souhlasí i kynoložka Hana Böhme, jež například vycvičila prvního českého psa, který v africkém Kongu pomáhal v boji proti pašerákům.
„Jelikož je to border terier, tak si s tím poradí úplně skvěle. Je to lovecké plemeno. Oni jsou takoví tvrdí,“ vysvětluje Böhme, kterou překvapilo, že se pes nezaběhl myslivci.
Do lesa na vodítku a s náhubkem
„Border teriéři by měli sloužit jen jako lovečtí psi. Pokud ho chce někdo mít jako domácího mazlíčka, ať s ním nechodí do lesa. U loveckého plemena stačí málo, má výborný čich a začne honit,“ myslí si kynoložka.
Podle ní by měli lidé, kteří jdou se psem do lesa, dobře vědět, jestli psa dokážou udržet. Vodítko a košík jsou pak bezpodmínečnou nutností. „Já do lesa se psy nechodím. Někde něco vyběhne a je to,“ dodává.
Zkušenost s uvězněným psem má i bývalý velitel Veterinární základny Grabštejn Josef Růžička.
„Ještě před Veterinární základnou jsme měli střediska ve všech vojenských výcvikových prostorech. Tam byli veterináři, kteří dbali o hospodářská i lovná zvířata. Všechno to byli myslivci. A jeden z nich, Ondřej Koždoň, který sloužil na Doupově, přišel o jednoho psa v noře. Ale jednoho vykopali snad po týdnu z nory,“ vzpomíná Růžička. Štěstí bylo, že se nora nacházela pod kořeny stromů. Druhý pes ale takové štěstí neměl, protože vlezl do nory jezevce.
„Tam je to nebezpečnější, protože jezevci mají slepou část nory. A když tam to zvíře vleze, tak ho tam ten jezevec zacpe. To je nejhorší, pes se tam potom udusí,“ přibližuje Růžička. V obou případech se jednalo o jezevčíky.
