Ten během svých služeb zažil už leccos. U policie slouží od roku 1977, telefony na tísňové lince 158 zvedá čtyřiatřicet let. „Neměnil bych, vůbec si neumím představit, že za dva roky budu muset do důchodu,“ říká.
To byl váš sen, stát se policistou?
K policii jsem se dostal přes sport. Byl jsem profesionální lyžař, závodil jsem za Duklu v reprezentaci, pak se nabídla možnost lyžovat za policii. Říkali nám letní strážníci, od září do března jsme byli na lyžích a přes léto sloužili. Ta práce mě začala zajímat víc, takže jsem nastoupil na obvodním oddělení v Tanvaldu. Pak jsem přešel na kriminálku, pak se vrátil do Tanvaldu a od roku 1983 jsem se zabydlel na operačním oddělení, nejdříve v Jablonci, pak jsem šel do Liberce.
Myslela jsem, že pro obvodního policistu je to velký postup, když se dostane na kriminálku. Vám se tam nelíbilo?
Dostal jsem se na hospodářskou kriminálku, a to pro mě nebylo to pravé. Tahle práce mi vyhovuje víc. Tím, že máme čtyřiadvacetihodinové služby, jdu do práce sedmkrát za měsíc. V těch volných dnech si může mozek odpočinout, odreagovat se.
Jak moc se práce operačního liší od „obvoďáka.“ Nechybí vám ten přímý kontakt s lidmi?
Ono to zase tak jiné není. Akorát v tom, že tam se s těmi lidmi bavíte přímo, tady přes telefon. Výhodou je, že když na toho člověka nevidíte, nepřijdou negativní dojmy.
Pojďme si trochu tu vaši práci přiblížit. Dejme tomu, že jsem z Liberce a zavolám na číslo 158. Hovor se automaticky přesměruje k vám, na operační středisko?
Ano. Vidíme zhruba oblast volání. Kdybyste volala z Prahy, vezmou hovor kolegové v Praze. Nejdříve se ozve hláška, že jste se dovolala na tísňovou linku policie. To je taková smyčka, která není podle mě úplně šťastná. Spousta lidí si totiž myslí, že už mluví s konkrétním policistou. A často se stane, že když telefon zvedneme, už je v půli věty a nechce se mu to znovu opakovat.
Co všechno vás v tu chvíli zajímá?
Pro nás je důležité místo, abychom věděli, kam máme jet. Pak to, co se tam děje a kdo volá. Někdo chce třeba zůstat v anonymitě, nechce říci, jak se jmenuje, tak to nelámeme přes koleno. Jsme rádi, když s námi ten volající spolupracuje, hlavně v případě, kdy se potřebujeme dostat do domu v nočních hodinách. Stává se, třeba u nehod, že nám ti volající začnou říkat, že to nebyla jejich vina, popisují nám průběh havárie, ale to pro nás není v tu chvíli podstatné. Potřebujeme vědět, kde se přesně nachází a zda tam máme poslat záchranku nebo hasiče a jak je nehodou omezen provoz.
Proč lidé nejčastěji volají?
Teď v zimě hlavně kvůli dopravním nehodám, pak to jsou různá napadení, krádeže, rušení nočního klidu. A pak třeba přebíráme i oznámení o vraždě.
To už jste také zažil?
Ano, celkem třikrát. Zrovna jsem sloužil, když byl zavražděn v Liberci taxikář, a pak také vzpomínám na případ dvanáctileté dívenky, kterou tehdy její otec zabil, když komunikoval se svou družkou, která byla v té době v zahraničí, přes Skype. Ten muž zavolal a do telefonu mi sdělil, že právě zabil dceru. Už předtím jsme na operační dostali několik telefonátů, že se v bytě něco děje, ale nikdo moc nevěděl co, nicméně byly na místo vyslané hlídky. Já jsem nejdříve nevěděl, jestli mu mám, nebo nemám věřit, ptal jsem se ho, proč to udělal. Na to neodpověděl, jen mi řekl, že je u něho policie. Pak už nebylo z mé strany s ním co řešit. Případ už si pak přebírají na místě kolegové ze základního útvaru a následně kriminální policie.
Takový zážitek asi jen tak z hlavy nevymažete. Máte možnost se někomu vypovídat?
Máme kolegyni psycholožku, s ní rozebíráme i jednotlivé situace, jestli jsme v nich reagovali dobře, jestli jsme to neměli řešit jinak. A pak mně pomáhá sport, a také to, že po službě mám dny volna. To se mohu odreagovat. Víte, já jezdím do práce z Nové Vsi u Jablonce každý den na kole, to je osmnáct kilometrů, i teď v zimě. Také závodím v terénním triatlonu, to je jeden a půl kilometru plavání, pak 40 kilometrů jízda na horském kole v kopcích a pak deset kilometrů běh. Tím se udržuju v kondici a vyčistím si hlavu.
Stává se, že si vaše číslo spletou se záchrankou?
Dost často. Tu 158, i když nás lidé příliš nemilují, si pamatuje každý. Akorát, když budou mít nehodu se zraněním, tak je lepší volat přímo na záchranku, protože vyšetřování nehody, to počká, ale záchrana života ne. My tam sice sanitu pošleme taky, akorát, že dispečerky na záchrance dovedou hned identifikovat problém a řeknou, jak tomu člověku pomoci na místě, než dorazí doktor.
Volat přes nás je zbytečné zdržení. Záchranka má lékaře, hasiči vyprošťovací techniku, my jen řešíme, kdo nehodu zavinil a proč se stala. Mimochodem, právě probíhají výměnné stáže mezi operačními středisky záchranné služby a policií, kde máme možnost nahlédnout do práce operátorek. Jejich činnost na mě udělala velký dojem. Tam jde skutečně o život, operátorky pomáhají zachraňovat lidské životy a dělají to skutečně dobře. S úctou smekám před jejich prací.
Nedávno měl váš kolega na telefonu muže, který chtěl skočit z okna. Také jste někdy rozmlouval volajícímu sebevraždu?
Párkrát to bylo, ale už si na to moc nepamatuju. Většinou ale platí, že ten, kdo volá, to nemyslí tak úplně vážně a podaří se mu sebevraždu rozmluvit. I když ne pokaždé jsme úspěšní. Kolega měl jednou hovor, při kterém ten pán v přímém přenosu skočil ze skály. Stalo se to někde na Hrádecku. Když tam pak hlídka dorazila, už mu nebylo pomoci. Volal jen kvůli tomu, aby ho našli a rodina věděla, kde je. Přestože se kolega snažil mu to rozmluvit, neuspěl. Ten pán přesně věděl, co chce udělat.
Vzpomenete si na nějaké kuriózní volání?
Největší legrace jsou s navigacemi. Vybavuje se mi řidič, který teď v té kalamitě, kdy všude hlásí, že jsou obtížně sjízdné i silnice první třídy, zajel do oblasti Navarova. Minul dopravní značení, že se silnice v zimě neudržuje. A teď mi volá, že tam máme špatné dopravní značení, že tam má být zákaz vjezdu. Tak mu říkám, že stávající úprava je dobrá, že místní jsou vybaveni vozidly, které to tam vyjedou a na rozdíl od něj to umí. A on, že potřebuje vyprostit, že jich je tam pět. Tak jsme to začali rozebírat, a já mu nakonec říkám, že když přijede do tohoto úseku, tak je ideální vypnout navigaci a zapnout hlavu. Co jiného máte říci člověku, který si v takovém počasí, kdy nevyjíždí autem ani místní horalové, nacvaká do navigace tu nejkratší trasu a pak se diví, že uvízne.
