Ještěd byl v Liberci snad nejdůležitější místo pro srazy, říká bývalý ředitel...

Ještěd byl v Liberci snad nejdůležitější místo pro srazy, říká bývalý ředitel obchodního domu Jan Verl. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

S komunisty jsem si užil, vzpomíná ředitel obchodního domu Ještěd

  • 3
Ještě jdu do Ještědu. Kdo by si v Liberci nepamatoval slogan, který zval návštěvníky do legendárního stejnojmenného obchodního domu, který se kompletně otevřel zákazníkům před sedmatřiceti lety, v červenci 1979. Na vznik reklamního hesla vzpomíná Jan Verl.

Ten byl spoluautorem sloganu. Dnes je mu devětašedesát roků, v letech 1984 až 1990 obchodní dům vedl.

„Úplně přesně už nevím, jestli jsem to byl přímo já, ale vzniklo to během diskuse s Josefem Tkáčikem, což byl vedoucí propagace Ještědu. Psal jsem pak taky scénář na reklamní spot s Upírem Krejčím, který se tehdy natáčel,“ vzpomíná muž, který nyní žije v Jablonci nad Nisou.

Jak se dostal k řízení obchodního domu, navrženého světoznámým architektem Karlem Hubáčkem? Oklikou přes Prahu. Poté, co v Liberci vystudoval vysokou školu, pracoval v hlavním městě v Ústavu bytové a oděvní kultury a posléze na ministerstvu obchodu.

„Velmi mě to tam bavilo, ale děti rostly a Praha už pomalu přestávala být pro mě. Dostal jsem nabídku, že bych mohl v Liberci dělat ředitele, respektive vedoucího správy obchodního domu Ještěd. Tady totiž žili v nějaké iluzi, že když bude na pozici ředitele obchodního domu někdo, kdo přijde z ministerstva obchodu, tak se Liberci dostane nějakých lepších přídělů,“ řekl Verl.

Objevil se však drobný problém: Verl nebyl komunistou. „Naštěstí v té době už se normalizace trochu uvolňovala a když jsem navrhl, že by bylo třeba dobré mít v takové funkci nestraníka, tak to prošlo,“ vzpomínal Verl.

Taškařice se soudruhy

Přesto si se soudruhy užil své. „Všichni nomenklaturní pracovníci měli jednou za čas na okresním výboru strany schůzi. Byl jsem taky pozvaný, soudruzi byli v jednací místnosti a já čekal na chodbě. Pak mě zavolali, abych se představil. Vstoupil jsem dovnitř a pozdravil: Dobrý den. Oni na to odvětili: Kdyby sis to, soudruhu, vyzkoušel ještě jednou. Tak jsem šel za dveře, pořádně jsem zaklepal, vstoupil dovnitř a zvučně pronesl: Dobrý den, soudruzi. Zase špatně. Chtěli prostě slyšet Čest práci.“

Ještěd byl takzvaný sdružený obchodní dům. „Zatímco jiné obchodní domy nakupovaly všechno zboží najednou, tady šlo o nákupní středisko, kde provozují svůj obchod různé podniky. To je dneska mimochodem naprosto běžné, na tomto principu fungují obchodní centra,“ vysvětlil Verl.

Stavba samozřejmě nebyla bez chyb.

„Ti, kteří Ještěd navrhovali, ho rozčlenili do tří objektů a přesvědčili podniky a firmy, že jde o dobrý koncept. Jenže to udělali v době, kdy se na spotřebu energií příliš nehledělo. Ještěd byl proto velmi neúsporný. Tepelně izolační vlastnosti byly jakž takž, ale všude byly průchody a terasy. Navíc to nebylo dotažené do konce ani z hlediska návaznosti na příjezdovou tepnu od nádraží. Ta se měla v místě přechodu přes řeku Nisu zvednout a základní podlaží obchodního domu mělo být výš. To se ale nikdy neuskutečnilo a i proto byly nelogicky potraviny v prvním patře, zatímco jinak by byly v přízemí,“ prozradil Verl.

Ještěd byl místem setkávání

V rámci své funkce se staral o to, aby v Ještědu bylo zboží pokud možno v lepším výběru než jinde, aby to působilo všechno kompaktně a aby se lidem v Ještědu líbilo.

„A fungovalo to. Ještěd byl opravdovým místem setkávání, v Liberci to bylo snad nejdůležitější sraziště. Atmosféra tam byla dobrá, to se nakonec projevilo i za revoluce v listopadu devětaosmdesátého, kdy byl Ještěd centrem komunikace celého města. A to už se neobnoví,“ míní Verl.

Jak vnímal bourání Ještědu před sedmi lety? „Nikdy jsem nic neřekl pro ani proti. Ale viděl jsem, že lidí, které mám rád, se bourání Ještědu dotklo. Přicházeli o symbol. Nejvíc, co mi dneska v Liberci dává Plaza a Forum, je možnost zaparkovat tam. A to je bohužel dost málo,“ uzavřel Verl.