Dům sedmasedmdesátiletého Karla Reinhardta leží od Olešky necelých patnáct metrů. Korytem teče malý potůček, na kterém by neplavala ani loďka z kůry, tak málo v ní je vody. Je nemožné si představit, že by tenhle pramínek mohl srovnat se zemí několik domů. Že by někdo hlavní tok odvedl jinam?
"Nedávno k nám přijeli známí, a taky se tak ptali. Je to skutečně Oleška. Nikdo nechápe, jak se tak mohla urvat ze řetězu," říká Karel Reinhardt.
V Heřmanicích jsou škody po ničivé povodni patrné dodnes. Obec spoutává Olešku kamenným korytem, vybírá z jejího dna bahno a nánosy, staví mosty, opravuje místní komunikace. Heřmanice zůstávají dva roky po povodních ještě jako velké staveniště.
Reinhardtovi v domě žijí od roku 1959. Za těch víc než padesát let takovou vodu nepamatují.
"V roce 1975 nám Oleška vystoupala až k prahu, ale za půl hodiny byla pryč," vzpomíná manželka Marie. Do vzpomínání na povodeň před dvěma lety se jí moc nechce. Po chvíli se však rozpovídá.
Najednou jsme byli po krk ve vodě, vzpomíná žena
"Venku strašně pršelo a já žehlila v obýváku prádlo. Měla jsem otevřené okno a šla ho zavřít. Najednou začala z umyvadel a ze záchodu téct odspodu voda. Šla jsem pro hadr, abych to ucpala, ale v té chvíli voda vyrazila okna a tekla do pokoje. Manžel na mě křičel, abych šla, že musíme do patra k mladým. Než jsem k němu došla, byli jsme po krk ve vodě. Taktak jsme tomu utekli. Bylo to strašný," vzpomíná Marie Reinhardtová.
Celé dva dny potom musela chodit v noční košili snachy, protože nic jiného na sebe neměla. Voda Olešky bleskově zatopila přízemí domu tak, že její hladina byla dvacet centimetrů pod stropem. Řeka v domě brala vše, na co narazila.
Reinhardtovi na stejném místě v srpnu 2012
"Nevím, jak mě to napadlo, ale vzala jsem alba a dala je na skříň, říkala jsem si, že se jim tam nemůže nic stát. Takže teď nemáme nic, žádnou vzpomínku, žádnou fotku, když byly děti malé, nebo z naší svatby. Jakoby jsme neměli žádnou minulost," dodává Marie.
Reinhardtovým voda vzala a zničila nejen všechno vybavení bytu, ale i deset let starou felicii. O tom, jak byl proud silný, svědčí další Karlova historka.
"Těsně před povodněmi jsme vyměnili kotel ústředního topení. Ten starý vážil alespoň tři sta kilo. Měli jsem ho za barákem, ale voda ho smetla. Syn se šel podívat, jestli se neválí někde na louce, ale zřejmě odplaval až někam do Polska," vypráví.
Sledovali jsme to jako film, říká muž
Nebáli se, že jim spadne dům? "Ne, ani nás to nenapadlo. Všechno jsme pozorovali jakoby to byl film. Po Olešce plavaly střechy domů, garáže. Helikoptéra zachraňovala lidi ze střech. Nestačili jsme se bát," tvrdí Karel.
Pozoruhodné je, že dnes rodina vzpomíná víc než na povodeň na následnou solidaritu lidí. "To bylo něco úžasného, na to se nedá zapomenout," připomíná Marie.
Kolem domu pracovali nejen vojáci a úplně cizí dobrovolníci, ale také celá velká rodina. "Dcera chodí s klukem, a když jednou přišli od babičky, tak držel nějak divně lžíci. Říkám mu, ukaž co to máš. Obrátil dlaně a měl je celé krvavé od lopaty a jak vozil celý den kolečko. Tak tady makali všichni. Ale nejvíc starosta Vladimír Stříbrný," dodává dcera Reinhardtových Helena.
