Nela Bergmanová u fotografie automobilu, kterým jel v Sarajevu při atentátu...

Nela Bergmanová u fotografie automobilu, kterým jel v Sarajevu při atentátu František Ferdinand d'Este. Velký snímek je jedním z exponátů na výstavě Po stopách Sarajeva 1914, kterou mohou nyní návštěvníci vidět v jilemnickém muzeu. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Bylo to hodné dítě, říká pravnučka chůvy atentátníka ze Sarajeva

  • 1
Tak nám zabili Ferdinanda. Když tuto slavnou románovou větu Jaroslava Haška vypuštěnou z úst služebné paní Müllerové směrem k Josefu Švejkovi zaslechne Nela Bergmanová z Liberce, vzpomene si na svou prababičku. Ta totiž v mládí nějaký čas byla chůvou Gavrila Principa.

Tento muž před sto lety v Sarajevu výstřely na vůz s následníkem rakousko-uherského trůnu Ferdinandem d'Este a jeho chotí, dopomohl k rozpoutání tehdy největšího válečného konfliktu v moderních dějinách světa.

"Moc o jejím působení v rodině Principů nevíme. Prababička ale vzpomínala, že malý Gavrilo byl hodné a tiché dítě. Zato jeho bratr docela zlobil," říká Bergmanová. Princip se narodil 25. července 1894 ve vesnici Gornji Obljaj v dnešní Bosně a Hercegovině. Jeho rodiče, Petar a Marija Nana, rozená Mičić, měli devět dětí, pět synů a čtyři dcery. Šest potomků ale zemřelo v dětství.

"Prababičky, která se jmenovala Matija Tiss, jsme se na její příběh nikdy detailně nevyptávali. Rodiče byli mladí a v tu dobu je to moc nezajímalo," dodává Bergmanová, rozená Jovanović. Její otec pochází z hercegovského Mostaru. I ona se tam narodila.

"Když se schylovalo k válečnému konfliktu, odjeli jsme s rodiči v prosinci roku 1991 vlakem přes Bělehrad do Liberce, odkud pochází moje mamka a kde máme českou část rodiny, a už jsme tu zůstali," vypráví.

Do života rodiny zasáhla válka

Její otec se však musel hned vrátit za prací domů po vypuknutí občanské války v březnu 1992 a kvůli zavření hranic nemohl nějaký čas odcestovat do Česka za svojí rodinou.

"Začal válečný chaos a povolení vycestovat získal až v červenci," doplňuje Bergmanová. "Vím, že vzpomínal, jak přes město po sobě navzájem střílela srbská a chorvatská armáda a občas nějaký granát spadnul do města. Jeden i na panelák, ve kterém jsme bydleli a několik kolem."

A jak se dostal její otec do Liberce? "Táta je stavební mistr a tehdy byl za dobré pracovní výkony vyslán na služební cestu do Liberce, kde vedl stavbu sportovní haly. Chodil na obědy do hotelu Zlatý lev, kde pracovala jako servírka moje maminka. No a seznámili se, následovala svatba a odjeli spolu do Mostaru, kde jsme se s bráchou narodili," vysvětluje Bergmanová.

Vracíme se zpět k Principovi. Jeho čin je dnes vykládán různě, někdo ho označuje jako atentátníka či vraha, jiní ho ale oslavují. "Můj názor je, že někteří v bývalé Jugoslávii berou zastřelení Ferdinanda jako čin odboje, vyjádření vzpoury okupovaných občanů. Nebyli spokojení s vládou Rakouska-Uherska, když předtím je utlačovali Turci, kterým v Rakousko-Uhersku zůstaly veškerá privilegia," domnívá se Bergmanová.

Mluví také o tom, že Princip byl fyzicky slabý a nechtěli ho přijmout do odboje. "Tímhle činem jim možná chtěl dokázat, že na to má," říká.

Neduživé dítě a nadaný student

Podle historických pramenů byl neduživé dítě a od raného věku trpěl tuberkulózou. Byl však nadaným studentem. Navštěvoval základní školu v bosenském Grahovu, kde exceloval především v romantické a historické literatuře. Od svého učitele dostal sbírku srbské hrdinské lidové poezie. Ve třinácti letech plánoval vojenskou kariéru a odešel do Sarajeva studovat na vojenskou školu.

Nakonec se ale rozhodl pro obchodní kariéru a zapsal se na obchodní akademii, kde strávil tři roky.

Principa od trestu smrti zachránil necelý měsíc. Kdyby ho soudili po 25. červenci 1914, bylo by mu už 21 let a mohl být odsouzen k smrti. Jelikož byl do dvaceti let brán tehdy jako mladistvý, dostal dvacet let těžkého žaláře v Terezíně, což se ale kvůli podmínkám v tamějším vězení rovnalo takřka trestu smrti. Zemřel na tuberkulózu 28. dubna 1918. V době smrti vážil pouhých 40 kilogramů.

"Dnes beru, že je docela škoda, že jsme se prababičky na něj nezeptali více," říká Bergmanová. Zajímavý je i její rodokmen z otcovy strany. Řada jejich předků se totiž narodila do jiného státního zřízení.

"Táta do Socialistické federativní republiky Jugoslávie, jeho rodiče do Království Jugoslávie, prarodiče do rakousko-uherské monarchie. Maminka pradědy, paní Chlumecká, pocházela až z Moravy," odhaluje Bergmanová.

I když jí v žilách klokotá půlka balkánské krve, cítí se být doma v Česku. "Jen mi tu občas chybí moře, slunce a balkánská jídla," usmívá se Bergmanová.