Nastupoval jste do funkce v roce 2014, kdy byla po protestech rodičů ve škole vyhrocená atmosféra a nikdo nevěděl, jestli škola přežije. Povedlo se vám školu z krize vyvést?
Opravdu to nebyla ideální doba, když jsem sem přišel dělat ředitele. Ale už dřív jsem tu působil jako pedagog a věděl jsem, jak to ve škole funguje a co je možné zlepšit. Od té doby se více než dva roky pokouším napravit poškozenou pověst školy. Ta je důležitá pro zisk nových studentů, neboť jejich rodiče si dobře skenují, kam své dítě dají.
A situace je dnes tedy jaká?
Všechny naše ročníky máme naplněné, v prvním ročníku máme 25 dětí, což je ideální stav. Ono by jich tam mohlo být i víc, ale s ohledem na to, že zde vychováváme mladé designéry a výtvarníky, nejde na ně zavádět plošnou výuku, ale spíše individuální přístup kantora. Více studentů už by se promítlo na kvalitě výuky. Do dalšího ročníku je přihlášeno 27 dětí, takže můžu hovořit o úspěchu.
Hrozilo vám sloučení s novoborskou školou, šlo o politické rozhodnutí tehdejší krajské reprezentace. Nebojíte se, že jednou se to téma vrátí na stůl?
Toto nebezpečí teď zrovna není. Bylo to krátkozraké rozhodnutí a my spoléháme na to, že po volbách tam bude opět někdo rozumný a škola na to nedoplatí. Když začnete tlačit na školu a začnete ji likvidovat, přestanou do ní chodit děti. V tu chvíli máte perfektní argument, proč ji zrušit. Takhle jde zavřít jakákoliv škola.
Dnešní vztahy s Borem jsou jaké?
Neutrální. My si pamatujeme minulost, některé výroky od nich nebyly pěkné, ale nestavíme na tom naši budoucnost. O tom, co se děje za kopcem nemluvíme a myslím, že oni se chovají stejně.
Původně jste působil ve sklářské škole v Novém Boru, nevnímali vás tu trochu jako Trojského koně, co to tu má tajně rozložit a připravit ke sloučení?
Vztah s Kamenickým Šenovem mám delší než s Novým Borem. Tady jsem jako čerstvý absolvent VŠUP Praha musel za ředitele Rybáčka absolvovat civilní vojenskou službu. Místo uklízení toalet jsem tu tehdy na tajno učil a někteří kolegové mě tedy již znali z minulosti.
Nepřijde vám, že dnes absolventi sklářských škol míří na vysoké školy a málokdo skončí u řemesla a pak je nedostatek sklářů na trhu práce?
My jsme škola, která vychovává maturanty v oboru designu a výtvarného umění, apriori by tedy neměli končit u pásu. Navzdory tomu si myslím, že každý z našich absolventů má takové znalosti řemesla, že v nejhorším případě může jít do dělnické profese a živit se rukama. Otázkou je, jestli to chtějí... My jim samozřejmě říkáme, že když něco umějí rukama, na trhu práce se neztratí. Ale je to fyzická práce, a to se mladé generaci nechce (smích). Mají pocit, že se peníze snadno vydělávají nějakým klikáním na počítači.
Neměli by tu situaci lepší v řemesle? Živit se jako umělecký sklář je v dobách krize těžké, ale skleničky na pití budou lidi potřebovat vždycky.
Společnost u nás záhadným způsobem došla k tomu, že být učeň je méněcenné. V učňovských oborech přitom vznikala šikovná síla, co chodila pracovat jako foukači, rytci a brusiči. Někdo musí sklo navrhnout, vyrobit a prodat – všechny části toho řetězu jsou důležité. Sklář v huti sice pracuje rukama, ale ve velmi zajímavém prostředí. Mění se sortiment, toho co vyrábí. I šikovný řemeslník má hodnotu. V USA je to úplně jinak, než u nás. Tam je společností ceněn stejně ten, co sklo fouká, jako ten, co ho navrhuje.
Setkáváme se tu v čase maturit, letos od vás vzejde 17 nových absolventů. Kde se tedy na trhu práce uplatní? Skončí někteří i mimo sklářský obor?
Přestože jsme sklářská škola, jsme zároveň výtvarná škola. Studenti jsou trénovaní v kreativitě a navrhování, končí často v reklamním průmyslu, grafice , fotografii... Příkladem budiž náš absolvent Juraj Horváth, který vede na VŠUP ateliér ilustrace.
Máte nějaké další významné absolventy?
Určitě Jiří Šuhájek, Vladimír Kopecký nebo Ivo Rozsypal, a další známí skláři. Nejznámější bude asi legenda českého skla René Roubíček, který tu učil v roce 1945. Tehdy došlo k odsunu Němců, škola byla poloprázdná. V Praze dostalo pět mladých absolventů UMPRUM přidělenku sem do Šenova, aby školu rozeběhli. Roubíček byl u toho.
Zmínil jste rok 1945, existuje nějaká návaznost na původní sudetoněmecké obyvatelstvo a skláře, nebo se stoletá historie přetnula?
Úplně se to nepřetnulo. Sklářští odborníci německé národnosti nespadali do odsunu, řada z nich tu zůstala, protože průmysl je potřeboval. Právě poválečná generace českých sklářů začala jako první chápat sklo nikoliv jako pouhou matérii k výrobě skleniček, ale vzali sklo jako prostředek umění. Tato tendence vyvrcholila na výstavě Expo ́58, kde celému světu ukázali, jak Češi dělají skleněné umění.
O vaší škole se často mluví v souvislosti s cizinci, kteří tu studují. Jak se vůbec s učiteli a spolužáky domluví?
Máme tu dvě skupiny: jedna studuje v češtině celé čtyři roky – jde vesměs o lidi z postsovětských republik, Kazachstánu, Ukrajiny, Ruska. Ti žádné úlevy nemají, jen jim organizujeme seminář češtiny navíc . Kupodivu se jim celkem daří skládat maturity z češtiny. Druhá skupina jsou stážisté, například tu máme na rok a půl Japonku, co se tu učí broušení. Cizinci se vzájemně jazykově a kulturně obohacují s našimi studenty. Nedávno jsme tu měli dvě americké studentky, které jsme přivedli do výuky angličtiny, mohly tam mluvit po svém a děti slyšely rodilého mluvčího.
Jak se vůbec podepsala krize sklářského průmyslu v letech 2007 a 2008 na vaší škole?
Když mluvím s lidmi z malých dílen a skláren, slýchám, že u nich žádná krize nebyla. Ta krize byla pouze krizí jednoho velkého podniku a v republice se začalo tradovat, že je to konec celého sklářského průmyslu. Trh se tou dobou měnil, Crystalex na něj neuměl reagovat a převálcovalo ho levné sklo. To je ale krize je jednoho segmentu sklářství, založeném na milionových sériích jednoho a toho samého tvaru. Menší dílny a studia měly pořád co dělat a tvrdí, že šlo o mediální bublinu. Oni fungovali normálně a o klienty nepřišli. O tom se ale nikde nepsalo, novináře zajímal jen krach Crystalexu.
Levné sklo zejména z Číny je dnes velkým strašákem pro sklářský průmysl. Souhlasíte?
I u nás na škole se setkávám s nájezdy Číňanů, kteří se sem pokoušejí dostat k našemu know-how. Některá místa a věci jim ale nikdy neukážu. Už tu bylo několik delegací, které slibovaly spolupráci s naší školou. Já nevím, možná i chtějí...ale zatím z toho nic nebylo. Jejich možnosti díky levné pracovní síle jsou obrovské a jediné, co jim chybí, jsou naše znalosti. A ty by jim stačilo dát jen jednou.
Takže myslíte, že jediným důvodem jejich návštěv je průmyslová špionáž?
Motají se tu také lidi z arabských zemí, kam se od nás hodně exportuje. Bývám k nim přátelský, ale neoblomný. Za to, že by se pár mých kolegů podívalo na dovolenou do Číny nebo Saúdské Arábie, mi ztracená možnost rozvoje českého sklářství nestojí.
Shodneme se na tom, že českému sklářství se dnes daří. Může se ještě víc vzedmout?
To netuším, spíš bych byl opatrný v těch předpovědích. V Čechách už jsme dlouho nepřišli s ničím novým, jak v technologické oblasti, tak ve výtvarné, ve vývoji. Stát nepodporuje výzkumné ústavy sklářské a přestali existovat lidé, kteří by na tom vývoji dělali.
Vrátí se doba, kdy si sklářská firma vyhlídla talentovaného studenta, sponzorovala jeho výuku a vychovávala si ho pro sebe?
My bychom vůbec neexistovali, kdybychom neměli dobré vztahy s okolními výrobci. Dnes jsme to ještě zintenzivnili. Přicházejí sem podnikatelé, koukají na studenty s tím, že ve třeťáku si někoho vezmou na praxi, testují si ho a kdyby se osvědčil, pak by ho zaměstnali. Chápu ten přístup. Podnikatelé chtějí vědět, koho berou, jaké má dotyčný i lidské kvality.
Slavíte právě 160 let, jste skutečně nejstarší sklářská škola v Evropě? Tomu se nechce věřit.
Dokonce jsme nejstarší na světě! Nikdo doposud nepodal důkaz, že by jinde kontinuálně probíhala výuka déle než u nás. Začínali jsme v roce 1856 v dřevěné roubence, až později se postavila současná budova. Titul nejstarší školy nám náleží a máme patronát od UNESCA.
Pronikli jste na Pražský hrad, kde je do konce srpna výstava vašich absolventů Sklo a světlo. Cítíte to jako prestiž?
Správa Pražského hradu je velká instituce a jednání bylo složité. Pomohl nám senátor a pár politických přátel. Pak to ale posvětil sám prezident a udělil nám záštitu. Výstava je v místě empírového skleníku, kde je hodně světla. Máme tam absolventské práce za posledních 10 let. Ano, je to pro nás nejprestižnější výstava, ale čeká nás ještě výstava v Senátu ČR, v listopadu pak výstava v Bratislavě.
Vás student zvítězil v soutěži Design School Award. Podobné úspěchy absolventů vás musí těšit.
Designový talíř, který vytvořil náš student Martin Jašontek, získal 1.místo ve druhém ročníku soutěže Design School Award. Byl porotou vybrán jako nejlepší mezi 23 návrhy, zaslanými sedmi uměleckými školami. A to nás nesmírně těší. Je zde jistá šance, že talíř se dostane do sériové malovýroby. Chceme, aby na talíři byl otisk nejen autora, ale i naší školy.
