Podle veřejného ochránce práv i ministerstva školství prý docházelo v ústavu k porušování práv chovanců. „Myslím, že se tam rozhodně žádné šílenosti nedějí,“ říká ale bývalý ředitel.
Jak se na celou kauzu díváte vy? V ústavu jste působil řadu let.
Mrzí mě to. Víte, dochází tam k velkému střetu názoru na výchovu těchto dětí a toho, jak uřídit společnost, kde jsou opravdu ty nejproblémovější. Od vás se pak očekává, že to nějak zvládnete. A to je velmi složité a vyžaduje to zvláštní podmínky. Protože tohle jsou zvláštní chlapci, určitým způsobem morálně rozvrácení. A není tajemstvím, že paní ombudsmanka Šabatová, ještě coby zástupkyně veřejného ochránce práv, vyvíjela vůči ústavu velký tlak.
Kritizovala skoro všechno. Jenže já myslím, že nám se podařilo v Chrastavě vytvořit systém, který je na jednu stranu motivující, a na druhou represivní, ale rozumně. A funguje to. Polepšovny nejsou sice vězením, ale musí mít pevný řád. To je přeci stejné, jako když budeme všem dávat sociální dávky, ale nic po nich nebudeme chtít. Tak k čemu to pak povede. Nejvíce dětem pomůžete, když jim dáte nutnost na sobě pracovat. Ustupování je cesta do pekel a doplácí na to celá společnost.
Ministerstvo i úřad ombudsmanky ale tvrdí, že zásadní nedostatky se týkají zejména neadekvátního systému hodnocení dětí. Chlapci mají velmi omezenou možnost samostatného pohybu, jsou omezováni v jídle, v možnosti styku s rodiči a sourozenci nebo jsou jim proti jejich vůli stříhány vlasy.
Vzhledem k tomu složení dětí jsme museli vymyslet jasný a motivační systém pravidel a povinností. A já si myslím, že ústav byl sice veden pevnou rukou, ale rozumně. A točit se na tom, jestli dostali na oběd přidáno nebo ne? Podívejte, máte normu jídla a tu dostanete, na tu máte právo a to nikdo nezpochybňuje. Ale na to si přidat už žádné právo není. Správně mají kuchařky vydat přesnou normu a zbytek má jít někam do šrotu, ani to nemá dostat někdo jiný. Jenže tady se z toho udělá aféra. A že jim je bráněno ve styku s rodiči? O tom velmi pochybuju, navíc v mnoha případech byly z rodiny odebráni a někteří kluci mě kolikrát i žádali, aby domů jezdit nemuseli. A říkat, že dítě nemohlo k doktorovi? Za to bych žaloval. To se prostě stát nemůže.
Navíc je v ústavu přítomna zdravotní sestra, kterou mimochodem nedávno jeden z chovanců napadl, když mu nesla léky. Ale tím se nikdo nezabývá. V Chrastavě platilo a myslím, že stále platí, že každý případ musíte posuzovat individuálně. Jenže problém je ten, že náhled na to, co jsou práva a povinnosti, je pro speciálního pedagoga jiný, než pro psychologa či etopeda. A k tomuto názorovému střetu došlo zřejmě i v ústavu v Chrastavě.
Věříte dnes již bývalé ředitelce?
Rozhodně si myslím, že se tam žádné šílenosti neděly. A podle mě neměla paní Sochorová rezignovat, ale měla ten tlak vydržet. I když ji samozřejmě i chápu. Je nešťastné, když z řad zaměstnanců není souhra s tím, jak systém funguje, zvláště, když tam jsou krátce a snaží se prosazovat svoji linii. Nechápu, proč to psycholožka a etopedka neřešily napřed s ředitelkou, než aby si začaly stěžovat a kritizovat systém za jejími zády.
Přibližte, prosím, o jaké děti v ústavu jde?
No, nesmíme si je představovat jako chudáčky záškoláky. Kdepak, končí tady často kluci, kteří mají za sebou trestnou činnost, s níž začali už v dětském věku. Jsou agresivní, psychicky narušení, velmi brzo začínají kouřit cigarety, brát drogy, kradou.
Za těch 26 let, co jsem byl ředitelem, mi rukama prošlo dvacet vrahů, mimo jiné i Dominik, který tehdy brutálně ubil jednu vychovatelku a druhou těžce zranil. Ke každému z těch kluků se ale snažíme přistupovat individuálně. A u každého je pokrok už jenom to, že je tady, že dodržuje životosprávu, nedostane se k drogám, je vzděláván, má přiměřený jídelníček, chodí včas spát a nefláká se po nocích. Dáme jim nějaká pravidla života, která nikdy neměli.
