Básník Julius Benko vydal sbírku Posledních 31 dní. „Je to v podstatě má osobní zpověď a vzdání holdu Liberci,“ říká.
Co ve sbírce čtenáři najdou?
Posledních 31 dní je v podstatě má osobní zpověď a vzdání holdu Liberci. I když nejsem rodilý Liberečan, město pod Ještědem se mi totálně nabouralo do života. Prožil jsem zde osm úžasných a velice inspirativních let. Poznal jsem mnoho báječných a možná bych řekl i osudových lidí. Celková atmosféra města a jeho okolí na mě od prvního okamžiku působí jako magnet a já, jak s oblibou říkám, si připadám jako Rudišův Fleischman, který nedokáže překročit ceduli Liberec. Proto jsem se rozhodl v krátkém časovém okamžiku deníkově zachytit skutečný Liberec tak, jak ho vidím. Bez příkras, v ryzí autentičnosti. Jeho ulice, panoptikum, pachy, vůně, špínu i krásu.
Jde o rozloučení se s městem; proč jsi se s ním loučil? A vracíš se někdy? Někdy na jaře roku 2012 jsem dostal nabídku na práci v zahraničí, konkrétně v Německu. Váhal jsem, ale nakonec jsem se odhodlal se přestěhovat. Už jednou jsem takové rozhodnutí učinil, takže jsem si zopakoval stejné kroky s tím, že nyní to asi bude na delší dobu. Do Liberce a do Čech jako takových se však stále vracím. Pořád tu mám rodinu a spoustu přátel a i když se cítím jako Evropan, otřepané doma je doma u mě neustále platí. Navíc nynější kapitolu svého života beru jako na neurčito přechodnou a cizinu bych někdy v budoucnu opět rád vyměnil za rodnou hroudu. A možná, že i za tu libereckou.
Řada lidí z tvého okruhu se v básních pozná a najde. Myslíš, že texty zaujmou i lidi, kteří tebe, tvé přátele a tvou čtvrť neznají?
Myslím, že ano. Je sice pravda, že básně jsou hodně liberecké a pro domorodce je v celé knize daleko víc obrazů a metafor. Na druhou stranu ten pocit loučení a nejistotu z nového zná asi opravdu každý a dá se podle mě aplikovat na jakékoliv místo, dobu či situaci. Navíc to tak trochu beru i jako generační výpověď nás třicátníků. Jaký mi vidíme svět, co nás trápí, čím žijeme a v co věříme. No a v neposlední řadě by sbírka mohla fungovat i jako jakési lákadlo pro lidi, kteří v Liberci nikdy nebyli a tímto by jim mohla být podána řádná návnada.
Na rozdíl od předchozí sbírky Pár slov z verbáře jsi místo ilustrací zvolil fotografický doprovod. Proč?
Má předešlá sbírka nebyla konceptuální. Kdežto v případě Posledních 31 dnů šlo od začátku o koncept. Chtěl jsem to zachycení města provést co nejpřesněji, s největší mírou toho pravého a jediného okamžiku. K tomu mi přišla fotografie jako nejvhodnější médium. Byla to pro mě i výzva udělat si tentokrát doprovod sám.
Věnuješ se ještě vizuálnímu básnictví?
Věnuji se vizuální a experimentální poezii nepřetržitě. Po úspěšné pražské výstavě v rámci DrinkArtu snad ještě s větším nadšením. Pořád zkouším něco nového. V poslední době například 3D-básně či básně partiturní (jakási má vlastní forma fonických básní). Stále také zuřivě fotím všechno a všude. Materiálu totiž není nikdy dost.
Co máš v plánu do budoucna?
Žít. To ostatní přijde samo. Ne vážně, v nejbližší době, snad už v lednu příštího roku, bych chtěl udělat nějakou prezentaci - autorské čtení k Posledním 31 dnům. Dříve na to bohužel nebyl čas. Podrobnosti si ale nechám pro sebe jako překvapení. Jinak múzy mě zatím neopouštějí, tak snad někdy v budoucnu opět nějaká kniha či výstava. V šuplíku, ve skříních a ve sklepě mám fůru umění.
